Kliknutím zvětšíteVaše kariéra plus size modelky se rozjíždí v posledních třech letech, profesí jste ale lifestylová novinářka. Čím jste chtěla být jako malá?
Myslím si, že ve mně vždycky byl kus exhibicionisty. Trošičku jsme to měli v rodině, protože táta byl restaurátor, máma jednu dobu točila dokumenty, jako děti jsme vyrůstali v uměleckém prostředí na Kampě… Určitě jsem chtěla zpívat a hrát divadlo. A obojí jsem si částečně splnila – několik let jsem byla ochotnicí, do čtrnácti jsem zpívala ve sboru.
S modelingem jste začínala ve čtrnácti. I to byl váš sen?
Spíš náhoda, oslovili mě tehdy na ulici. Každopádně jsem byla průměrný teenage model, nebyla jsem ničím výjimečná, takže ani zakázky nebyly velké. Pár jich tedy bylo, ale v patnácti jsem se začala zakulacovat, měnit v ženu, což se agentuře úplně nehodilo. Nerada bych ale démonizovala agentury, ony prostě poptávaly to, co trh chtěl, a já přirozeně nebyla schopná požadavek doby uspokojit. Proto jsem si také začala hlídat váhu a nakonec jsem si z toho odnesla náběh na bulimii. Tehdy brilantně zasáhla moje máma a tím skončila moje modelkovská kariéra, lépe řečeno zkušenost.
Mrzelo vás to?
Tehdy ano, zpětně jsem ráda, že se to stalo. Kdybych byla talentovaná modelka, která je v něčem unikátní a klienti by mě chtěli, asi bych navzdory pochroumanému zdraví kariéru měla. Ale to nebyl můj případ. Prostě tehdy to pro mě bylo to nejlepší, jsem mámě vděčná za to, že to ukončila.
Bavíme se zhruba o přelomu století. Jak to tehdy vypadalo v modelingu?
V roce 2000 byly žádané velikosti 0, to byly ty androgynní modelky. Líbily se opravdu vychrtlé holky, co neměly prsa a tam já neměla šanci uspět. Trend byl jiný a market mě nechtěl. Vtipné je, že tenkrát jsem se stříhala na kluka a v tu dobu jsem také poznala svého současného přítele. Takže on si mě pamatuje ostříhanou na krátko.
To byla školní láska?
Ne. Já se tehdy seznámila na diskotéce s klukem, který byl Kanaďan, syn českých emigrantů. Vzniklo z toho přátelství a z jeho strany mnou neopětovaná láska. Pár let jsme se vídali každé léto, potom to vyšumělo, každý jsme si někoho našli, občas jsme si napsali e-mail. No a před půl rokem se mi vrátil do života.
To by se mělo zfilmovat!
Taky jsme si říkali! Navíc teď jedeme do Las Vegas a všichni si z nás utahují, protože se ve Vegas nedávno vzali J.Lo a Ben Affleck, kteří spolu chodili už v roce 2002, což je i rok, kdy jsme se seznámili my… Takový reunion na všech stranách.
A budete se vdávat?
Nebudu!
Jednou už jste vdaná byla, z manželství máte devítiletou dceru. Co říká na vaši modelkovskou kariéru?
Přijde jí to úsměvný, ale o prostředí se zajímá. Dřív se jí akorát moc nelíbilo, když jsem fotila spodní prádlo a když jsem byla výrazně nalíčená a načesaná. Ovšem, když jdu přehlídky, na některé ji beru s sebou, to se jí strašně líbí a říká: Maminko, ty jsi nejkrásnější!
Uživil by vás jen plus size modeling?
Kdybych žila s někým ve společné domácnosti, tak si myslím, že v tuhle chvíli ano. Aktuálně jde o polovinu mého výdělku. A doufám, že to takhle nějakou chvíli vydrží, protože focení i psaní mi dávají poměrně velkou svobodu, možnost cestovat a věnovat se dceři, což je můj primární cíl.
V patnácti jsem se začala zakulacovat, měnit v ženu, což se agentuře úplně nehodilo. Nerada bych ale démonizovala agentury, ony prostě poptávaly to, co trh chtěl, a já přirozeně nebyla schopná požadavek doby uspokojit.
Je trh v Česku vůbec připravený na plus size modeling? Třeba u modelek-seniorek mi přijde, že z „tuzemských zdrojů“ se v kategorii 65+ fotí jen jedna a ta samá dáma.
Je to tak. Pořád ještě je co dohánět. Osobně si myslím, že zdejší trh zas tak velký není. Třeba já se zatím zastupuji sama, až teď jsem v jednání s jednou agenturou kvůli práci v zahraničí. Každopádně v Česku cítím ještě lehkou rezistenci k rozmanitosti. Sama jsem zastáncem toho, že by se třeba na reklamy měli lidi vybírat podle charakteru, nikoli podle toho, jestli jsou hubení nebo tlustí – mladou maminku přece nemusí nutně hrát hubená žena. Ale i to se zlepšuje. Třeba se podívejte na Lucii Polišenskou – herečka Národního divadla, kterou obsazují do rolí právě už podle charakteru.
Ono je to stejné jako s předsudky vůči jakékoli jinakosti – zrzavým ženám, lidem s vitiligem, gayům…
Ano, naštěstí už i velké komerční brandy fotí módu na rozmanitých lidech, včetně třeba modelů s Downovým syndromem nebo protézou. Takže situace je lepší, ale je třeba o tom pořád mluvit. Realita je ještě daleko představám, jak by to mělo být. Koneckonců mluvit o tom, když chci dělat plus size modeling, považuji za svoji povinnost. A jak jste mluvila o těch starších ženách. My máme spoustu krásných starších žen, ale ony samy mají jakési předsudky, že už jsou na focení staré. Vždycky, když jsme v práci fotili starší ženy, říkaly: „Ne, já nemůžu, mně už je šedesát.“ Tak říkám: „Ale vypadáte skvěle!“ „No, ale už jsem stará.“ „No právě, že takhle božsky vypadáte, i když jste stará, tak se musíte ukázat světu!“ Právě v rozmanitosti je krása a nikdy není pozdě začít. Sama jsem toho příkladem.
Sama jste si ale určila hranici čtyřiceti let, kdy chcete s modelingem, skončit.
Ne, to mi určila máma. (smích) Ona totiž kdysi s nadsázkou pronesla, že tohle můžu dělat maximálně do čtyřiceti. A vlastně s ní občas souhlasím. Já jsem pořád zastáncem toho, že módní fotka by měla být hezká. Takže jsem si říkala, že si určím takový milník a až tam budu, sama sobě nastavím zrcadlo a položím si otázku, jestli má ještě cenu pokračovat. Třeba bude plus size modeling za ty čtyři roky běžný a nebudeme už vyčnívat. Uvidíme.
Nejde si nevšimnout, že „krásná žena“ už nutně neznamená, že má míry 90-60-90. Když budu konkrétní, třeba Jitka Čvančarová tyhle parametry nesplňuje, ale mnozí ji vnímají jako sexsymbol…
Pojďme si říct, že v Čechách máme nejčastější ženskou velikost 38, 40. Otázka tedy je, proč jsme doposud fotili kampaně na -náctiletých slečnách. Prostě šaty, který stojí 6000 Kč si nebude kupovat šestnáctiletá studentka, která je prezentuje. Bude se na ně koukat žena, které je – dejme tomu – 35 až 55, už má nějaké standardy a vydělává. Náctiletá slečna spíš půjde do fast fashion řetězce. Z toho mi vyplývá, že je rozumné fotit módu na někom, s kým se zákazník ztotožní. Kdy si třeba řekne: „Tak když to sluší i jí, přestože má prsa, bude to slušet i mně, protože já je mám taky.“
Proč se to nedělá?
Na prsatých modelkách se moc nefotí, protože to prý vyrušuje od vnímání daného modelu. No, tak se to musí vyfotit dobře! Mně někdy přijde, že se někteří stylisti vymlouvají: „To bude vypadat dobře jen na štíhlý holce.“ Bude! Protože když nemá modelka křivky, nemá s tím stylista velkou práci. Když vezmeš nový šaty z nový kolekce a dáš je na hubenou holku, nemusíš dokazovat, že jsi dobrý stylista nebo návrhář. Ale dobrý návrhář a dobrý stylista obléknou normální ženskou tak, že vypadá skvěle. Je to pro ně (podle mě) ta nejlepší vizitka, zákaznice jim za to utrhají ruce. Samozřejmě, pořád dáváme důraz na estetiku – nechcete, aby modelka vypadala špatně, nechcete za každou cenu ukazovat plus size modelku naturálně, ale chcete, aby jí to slušelo. Nehrajme si na umění, pořád jde o komerci.
Mně přijde, že některé značky právě sázejí na plus size modelky, u kterých si řeknete: „pěkná ženská“, zatímco jiné nafotí v minisukni pod zadek opravdu hodně silnou holku…
S tím mám taky trochu problém, protože si myslím, že na fotce by měl člověk vypadat primárně super. Ale v tom bych nechtěla mluvit za všechny. Podívejte se na holky v Británii, když jdou na party. Mají metrák, ale vezmou si mini s crop topem, k tomu štekle a nula pochybností, že by jim to neslušelo. Ona každá generace je jiná, každá země je jiná a v každé zemi je jiná cílová skupina.
Vaši plus size modelkovskou kariéru zahájila Tereza Vu, když si vás vybrala jako modelku na svou přehlídku spodního prádla. K tomu došlo jak?
Abyste se nelekla… Ona mě oslovila, když jsem s ní dělala rozhovor, jako vy teď děláte se mnou. Já se tehdy vrátila ze Států, byla jsem opálená, sama se sebou spokojená, slušelo mi to. A ona mi řekla: „A nešla bys mi přehlídku?“ Teď já věděla, že dělá prádlo… „To nemyslíš vážně?!“ Pak jsem o tom psala reportáž do Vogue a tahle moje zpověď dala vše do pohybu. I když vlastně ještě rok poté jsem tak přešlapovala, nevěděla jsem, jestli jít do toho, otevřít úplně novou kapitolu. A pak to za mě vyřešila Jana Hrušovská z Lindexu když nabídla redaktorům mé fotky v prádle, které se nafotily při natáčení videa o tom, jakou podprsenku vybrat na větší prsa. Vlastně z něčeho, co nebylo kampaní, se stala kampaň na sociálních sítích, která měla velký komerční úspěch.
Jak se svět modelingu změnil za těch dvacet let, co jste v něm nebyla?
Tím, jak jsem na začátku byla u nás téměř jediná svého druhu a jak už jsem starší, zachází se se mnou trošku jinak, možná lépe než s klasickými modelkami. Ale obecně cítím v módním průmyslu posun, chování se zlidštilo, hrany se obrousily a lidé lépe spolupracují lépe. Ovšem aby to nevypadalo, že si jen tak proplouvám, samozřejmě i na mě jsou kladeny nároky: musím vypadat dobře, nesmím pít alkohol, když se druhý den fotí, musím cvičit, aby se to na mě neklepalo – že mám plné tvary, je jedna věc, ale nemůže mi viset břicho. Celulitidu i strie tedy mám, a to požehnaně.
Tak ty mají i hubené ženy.
Právě, zlatý Photoshop! Rozhodně si nemůžu dovolit přijít na plac: „Tak tady mě máte a přineste mi double cheeseburger“ – i když ten miluju, to je moje guilty pleasure. Navíc nemládneme – co by mi prošlo před lety, už tak není. Ale je dobře, že se musím hlídat, jinak bych nevypadala tak, jak vypadám teď.
No, počkejte po té čtyřicítce…
To mi všichni říkají! Ale mně teď bude 37 a já už vidím, že co mi dřív šlo shodit za čtrnáct dnů, tři týdny, teď nejde vůbec dolů! Dřív stačilo vynechat na týden alkohol a nejíst smažené. Teď je vše jinak.
I na mě jsou kladeny nároky: musím vypadat dobře, nesmím pít alkohol, když se druhý den fotí, musím cvičit, aby se to na mě neklepalo – že mám plné tvary, je jedna věc, ale nemůže mi viset břicho.
Co vám pomáhá se udržovat?
Našla jsem cvičení, co mi vyhovuje. Taky hodně pomáhá, když je člověk zamilovaný, a dítě. A já právě teď mám nejhezčí období, které jsme kdy měla. A myslím, že na postavě se to podepíše. Hlavně obličej zrcadlí, jak se člověk cítí.
Máte hranici, přes kterou nechcete s váhou jít, anebo jde spíš o váš pocit?
Spíš jde o pocit. Třeba když se zrovna do něčeho nevejdu…
Řekla jste, že pro některé klienty jste moc, pro jiné málo…
To je právě dáno trhem – třeba v Americe a Británii nejsem plus size, ale „curvy“ – tedy s křivkama. Taky mi kamarádka říkala: „Ty ale nejsi plus size, nejsi obézní.“ Ale plus size nemá být obézní! Za mě jsou oba extrémy špatně – jak příliš vychrtlá žena, tak žena s velkou nadváhou. V žádném případě nepodporuji obezitu! Nejde o to normalizovat, co je nezdravé, ale aby se žena – potenciální zákaznice – ztotožnila s komerčním objektem a tu prezentovanou věc si koupila. Plus size modelky jsou součástí komerčního průmyslu a já chci pomoci standardizovat, že tam budeme a bude to normální.
Prý odmítáte spolupráci s firmami na diety.
Uvidíme, až mi bude třeba pětapadesát… Ale teď to určitě nechci. Popírala bych tím to, co propaguju. To bych si lhala do kapsy, když hlásám, že máme být pyšní na to, co máme. Pracuj s tím, co máš – právě díky tomu jsem našla samu sebe, svůj obchodní potenciál. Tak proč bych to šidila dietními zázraky, které ve finále fungují, jen když je dodržujete stoprocentně. Já vždycky něco takového brala, zhubla a když jsme to brát přestala, měla jsem hned dvacet kilo navíc. A já nechci brát dvacet let nějaké přípravky, s tím, že se musím brutálně hlídat. Zřejmě bych zhubla, ale to pro mě není život. Ten musíme milovat, ne se neustále hlídat.
33
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
