Bližší informace o tom list zaklíčoval a my je tedy začali hledat jinde. Na vyhledavačích je ke Schnaitlovi asi 13 600 odkazů. Z nich jsme například v SalzburgWiki našli, že vyrostl v Tarsdorfu jako první ze čtyř synů zámečníka a pečovatelky o seniory a nemocné, v Braunau absolvoval střední školu elektrotechnickou “jako nejhorší žák ve třídě”, jak říká. Dělal v plánovací kanceláři a v bance rok radil klientům. Na Uni Salcburk vystudoval couching, mediaci a supervisi, taky obor zdraví a fitnes, v Soči a v Salcburku ruštinu.

Začal studovat také interdisciplinární sportovní vědy, ale za tři roky ho to přestalo bavit a se svou tehdejší přítelkyní šel na sedm měsíců pomáhat do Ghany v rozvojovém projektu v sirotčinci a v nemocnici. Po návratu prodával v lineckém biopekařství a “knechtoval” u biopěstitelů, až mu bylo jasné, že už “nádeníkem” být nechce.

Angažovaně!

Začal se společensko-politicky angažovat a v roce 2007 spoluzaložil iniciativu Fairkehr, ”spolek vytváření dopravně politického vědomí”. Vedl jej přes pět let. V září 2009 například v salcburském Starém Městě demonstrovali, kolik místa potřebuje 60 účastníků dopravy, když jdou pěšky, jedou na kole, autobusem nebo auty. Sám auto nemá, ale chodítka, dřevěné konstrukce o rozměru motorových vozidel, se kterými s kolegy demonstrují, kolik místa auta potřebují ve srovnání s chodci… Ozeleňovali přes noc silně frekventované ulice na pěší zóny, například v květnu 2012, a podobně.

Poněkud kuriózní je jeho prezentace iniciativy "SustainableConnection – Salzburg2Moscow" na LinkedIn. Popisuje ji jako mezinárodní akční platformu dvou kultur zaměřenou na vztahy s veřejností a komunikaci. V iniciativě je jen on sám jako živnostník a ”řídící společník”.

Na Uni Salcburk vystudoval couching, mediaci a supervisi, taky obor zdraví a fitnes, v Soči a v Salcburku ruštinu. Na sociální síti Naschi w gorode loni v říjnu mj. uvedl, že žil tři roky v Moskvě, a vysvětloval, proč se začal učit novou řeč od začátku ve 38 letech.

V jiných internetových zdrojích uvádí, že si vydělává “péčí o školáky”, podle dalších anotací je “originálním myslitelem”, jak naše slovníky překládají pojem Querdenker, “lobbistou za lidi a přírodu", “Salcburčanem s innviertelským migračním pozadím”, člověkem “životem se učícím”, iniciátorem různých projektů udržitelného rozvoje, hobbyzahradníkem, hobby filozofem…

S rakví do Vídně

Na cestě s protestem.Na cestě s protestem.Zdroj: Deník/OÖN

Podívejme se na některé jeho kousky. Loni s gastronomem Dominikem Schilcherem se vydali na protest proti malé podpoře podnikatelů omezených koronavirem pěšky od zámku Mirabell v Salcburku do Vídně a táhli rakev (foto NÖN), do které mohli lidé vkládat své starosti, přání a podněty ke kancléři Sebastianu Kurzovi. “Rakev na vlečném laně vyjadřuje bezperspektivnost, kterou dnes tolik lidí trpí,” řekl k tomu Schnaitl. "Chceme dát možnost přijít ke slovu lidem, kteří v uplynulých týdnech takovou příležitost nedostali.” Cestu si rozložili na 50 kilometrů za den. Každý se k nim mohl připojit – za dodržení pandemických norem…

Rozdávali “odpad”…

Velkou publicitu získal jejich Fairkehr za jinou než dopravní osvětu. Několik let na mezinárodní den Buy Nothing Day, Nekupuj nic, v Salcburku rozdávali lidem odpad. “Přesněji řečeno potraviny, které neprávem skončily v popelnici,” vysvětluje KirchenZeitung. Erik Schnaitl dvě hodiny po uzavření obchodů probíral jednou týdně úložiště popelnic vedle supermarketu při “Midnight-Shoppingu”, jak akci nazývá. Z biopopelnice třeba vyjímá trs banánům, popisuje list. Je na nich pár tmavých fleků, to je všechno. “Takové mám nejraději, ty už jsou zralé,” komentuje to.

Donesené bedýnky plní jogurty, koblihami, jablečným štrúdlem, balenými rajčaty, paprikou. Vždycky jsou tu také jednotlivě zabalené toastové plátky sýra. “Balení se těžko otevírá a proto se produkt prodává hůř,” myslí si.
Během dvaceti minut je kárka za kolem plná.

Produkty spolek Fairkehr prezentuje na stáncích a doufá v tzv. “aha-efekt”. Už v minulých letech Schnaitl viděl na mnoha lidech velký podiv, když jim řekli, že všechny jejich potraviny prošly odpadem. Jdou vědomě k lidem, kteří vlastně nemají zapotřebí být obdarováváni, ale na systému plýtvání se podílejí a Fairkehr chce jejich postoj ke konzumu ovlivnit. Za zboží, které nabízejí z odpadu, neberou peníze ani dary.

V roce 2013 spoluzaložil se čtyřmi dalšími osobami společnost Erdlinge, “Zemšťany” (či Pozemšťany) k regionálnímu sebepěstování ovoce a zeleniny.

Učil také správně kosit

Organizuje i semináře a školení. V červnu 2015 učil za 90 eur techniku snadného sečení. Umí to deset let a nechal se rakouským svazem sekáčů vyškolit na učitele kosení.

V lednu 2015 byl aktérem pódiové diskuse rakouského pastorálního sjezdu v Salcburku jako host arcidiecéze Vídeň. V dubnu 2009 vystoupil jako host na 4. kongresu McPlanet.com pod mottem Game Over. Neustart!, akci, na které se podílely Greenpeace, Nadace Heinricha Bölla, Institut pro klima a životní prostředí ve Wuppertalu. Byl jedním z ekologických referentů týdne k 50 letům vzdělávací společnosti Goldegg v roce 2011. Je označován za “referenta, vedoucího tvůrčích dílen a politického diskutanta z povolání”…

“Zviditelňuje” se i privátními akcemi. Tak loni v listopadu se Sanou Pliberschnigovou (31) vůezli po třiceti hlubokých nádeších k překysličení do vody přítoku Salzachu s osmi stupni a nehnutě v ní setrvali minutu a půl.

Aktivity Erika Schnaitla byly v roce 2010 oceněny solnohradskou Cenou Leopolda Kohra za sociální, kulturní a ekonomické projekty, dotovanou 5000 eury. “Filozof Kohr, jeden z předních mezinárodních myslitelům 30. století, prezentoval svá poselství se vtipem a humorem. To výrazně dělá také spolek Fairkehr svými chodítky, kterými zviditelňuje “bláznovství dopravy” a požaduje správnou míru. Na dva dny na jaře udělal spolek ze silně projížděné ulici Sv. Juliána v Salcburku zelenou oázu, v Kohrově smyslu místo pro lidi, ne pro auta. Myslitelovo ,Small is beautiful´ doplnil Schnaitl ve svém projevu slovy ,Slow is beautiful´ a požadoval ,novou sociální spravedlnost menší rychlostí´.”

Jak vlekl kotvu…

Jeho pouť s kotvou je na vyhledavače dosud příliš mladá, ale našli jsme k ní cestu přes člověka shodného příjmení, Matthiase Schnaitla IV., ředitele stejnojmenného pivovaru v Gundertshausenu. Nasměroval naši “pohledávku” rovnou na mail hledaného. Ten nám zveřejněný a uzamčený text ze Salzkammergut Nachrichten přeposlal.

Vysvětluje redakci, proč jde “na procházku” s takovou zátěží. “Když dojdeš na hranici sil, dozvíš se o sobě hodně,” zdůrazňuje. Kotva má být ale i “poutákem” – chtěl se přes ni dostat do hovorů s lidmi, zeptat se jich, co je pro ně v životě takovou “kotvou”, něco se o nich dozvědět. Jemu osobně je “kotvou” pohyb, fitnes, z toho čerpá síly, především mentální.

Impulsem k cestě mu byla aktuální situace, kdy se všechno točí dokola kolem korony. Už ho to prý nudí, proto se rozhodl jít pochod za nadějí. Každá naděje má ale cíl a on momentálně, čestně řečeno, neví, v co v této situaci doufat. Když hledal symbol naděje, napadla ho kotva. Koupil si jednu starou přes eBay a 27. března vyrazil. “Chci potkávat lidi a mluvit s nimi o tom, co je v životě drží, jak je to posiluje a v co věří,” předeslal.

Pouť popisoval na své sociální síti. 30. března tak zaznamenal i setkání s Martinou z Čech. “Po rozvodu se cítí ,neukotvená´ a zkouší vycházet mezi lidi k nalezení rovnováhy, i kdyby nemělo docházet k žádné interakci s nimi. Po smrti prvního manžela před mnoha lety našla oporu k žití u přátel a zaměstnání. Obojí jí teď chybí, proto mi na otázku, co jí drží, odpověděla, že vůbec nic. Popotáhla káru s kotvou pár metrů a já měl dojem, že jí setkání udělalo dobře.” V poště jí pak poděkoval se smajlíkem, že se cítí vděčně. “Díky, Martino, za toto setkání po 38 kilometrech, kdy nohy pálí a já se ptal sám sebe, co to vlastně dělám, dostával jsem první ,depku´… Setkání mě postavilo na nohy a poponeslo mě posledním kusem cesty na Linec .”

Dopis pak Erik Schmaitl uzavírá, že zvažuje pokračovat v cestě s kotvou a zase se lidí ptát, co je v životě drží…

Rozhodně zajímavý Rakušan!