Pavel Suček si plní své sny

Tři hlavní hrdiny knihy, která má 120 stran, pojmenoval po třech šachtách, které byly již v roce 1337 za krále Jana Lucemburského vyhloubeny nedaleko Kasejovic v lese Kamejk. Pohádkový děj zasadil také do Mirovic, Rakovic, Myštic a zčásti i do Pohoří. Příběhy doprovázejí kouzelné ilustrace jeho vnučky Agátky Sučkové, které namalovala ve svých deseti letech, tedy v době, kdy Pavel Suček začal příběhy psát. Knihu vydal Svazek obcí Blatenska ve spolupráci s městy Kasejovice a Mirovice.
Zdroj: Deník / Stanislava Koblihová

Co ho inspirovalo? „Třeba jeden z příběhů se týká hůlky pantáty Melichara. Jeden můj kolega geolog Melichar měl krásnou hůlku, na které jsou vyřezány hlavy zvířat – medvědů, jelenů a srnců. Rukojeť má podobu hlavy loveckého psa. Když zemřel, tak mi ji jeho žena darovala na památku. A právě ta hůlka mě inspirovala k napsání jednoho příběhu," svěřil se Pavel Suček a jako důkaz ukázal vyřezávanou hůlku.  "Všechny příběhy mají racionální základ a jsou vsazeny do zdejšího kraje. Jsou bez násilí a vítězí v nich dobro nad zlem, které je potrestáno," dodal.
Zdroj: Deník / Stanislava Koblihová

V příbězích připomíná čtenářům základní lidské hodnoty, jako jsou poctivost, spravedlnost a umět pomáhat ostatním. „V hornictví jsem pracoval celý život a kontakt s šachtou jsem měl pořád. Vím, co dělá voda, oheň nebo otřesy. Nemusel jsem o tom tolik přemýšlet. Psalo se mi to skoro samo," vysvětlil. Vadí mu, že ubývá mezi lidmi pokory a úcty, zejména ke starším lidem a skutečným hodnotám. Právě v hornictví záleží nejvíc na tom, jak se k sobě lidé chovají. Jsou zvyklí si pomáhat a potřebují si důvěřovat. Tak by to mělo fungovat mezi lidmi všude. 
Zdroj: Deník / Stanislava Koblihová

Když přišel před lety s propracovaným návrhem, jak by se mohly zdejší  obce a město Mirovice zapojit do společného projektu na rozvoj turismu, setkal se u někoho s nadšením, jinde se zdrženlivostí. Mnozí ho měli za snílka. Když ale začaly v budově bývalé školy v Pohoří vznikat první expozice, byli mnozí skeptici příjemně překvapení jejich profesionalitou. Kromě sekce věnované regionálnímu historikovi Janu Tomanovi, navíc oblíbenému učiteli, tu byla i sekce Živá a neživá příroda, do které zapůjčil svou početnou sbírku nerostů.
Zdroj: Deník / Stanislava Koblihová

Původně muzeum zabíralo první patro budovy, dnes už ji zaplňuje celou. Postupně každým rokem něco přibylo - historie Mirovicka, mirovická a pohořská farnost, historie zdejší školy, ve které se muzeum nachází,dále řemesla a lidová tvořivost a dobrovolní hasiči na Mirovicku. Myslel i na to, že zdejší prostory patřily žákům.  "Díky základním školám v Mirovicích a Čimelicích se podařilo spojit stálou výstavou dětských obrázků a keramiky historii a současnost," dodal Pavel Suček.
Zdroj: Deník / Stanislava Koblihová

Od letošního roku tu vybudoval další nové sekce, které představují staré zemědělské stroje a jak se kdysi žilo mezi světovými válkami. „Hodně mi tu pomáhá místní chalupář Josef Plevka z Prahy. Dělá tu technický servis, čistí stroje a podobně. Je to velmi pracovitý pán, penzista. Autorem fotografií do sekce Živá a neživá příroda je kamarád, také penzista, profesionální fotograf František Heřman,“ připomněl s uznáním Pavel Suček. Na příští sezonu už připravuje ve sklepě nové překvapení v podobě repliky staré štoly. Pavel Suček o sobě říká, že je snílek. Své sny si ale plní.
Zdroj: Deník / Stanislava Koblihová