Jaroslav Kotrba sestavuje kuriozní kola

Od patnácti let jsem vystřídal silniční závody, pak na horských kolech a teď závodím na vysokém kole. Mám stříbrnou medaili z mistrovství ČSSR a dvě bronzové z mistrovství ČSR. Rád vzpomínám na dobu, když jsem jezdíval etapový závod Bohemie, kde se mi v některé etapě v kopcích zadařilo, měl jsem z toho dobrý pocit. Jezdilo se v různém terénu. Vždycky jsem ale měl radši kopce než vítr. V kopcích se to vždycky rozhodne, na rovinkách když fouká vítr, se musí člověk schovávat, v kopcích se ukáže síla. Při cyklokrosu, když bylo bláto, se také ukázalo, kdo má sílu.
Zdroj: Deník / Stanislava Koblihová

Syn také závodil, šlo mu to, v českých pohárech se umisťoval do první desítky. Dcera jezdí na kole jen rekreačně, občas sedne na kolo se sajdou a veze vnuka. Syn se mnou jezdí i na vysokém kole, vytáhl jsem ho i na mistrovství světa do Maďarska. To se jezdí na jednu míli a na 100 mil, tedy na 160 kilometrů. Když jsem mu říkal, jak jsem byl vyřízený po 160 kilometrech u nás po Moravě, tak na mistrovství nechtěl jet. Ale nakonec jsem ho přemluvil. Byl to hezký pocit, byli jsme táta se synem v šest hodin ráno na jednom startu.
Zdroj: Deník / Stanislava Koblihová

Profesí jsem sice vyučený opravář zemědělských strojů, ale po vyučení jsem dělal na montážích zámečnické práce a teď dělám devatenáct let v dílně doma. Zámečnictví je zároveň trochu i můj koníček, jinak by se to dělat nedalo. Vyrábím si i alternativní přídavky ke kolům, jako jsou lampy, košíky a podobně. Třeba k vysokým kolům jsem udělal košíky, protože když jsme jeli na mistrovství světa, tak tam bylo třeba pít a pití bylo třeba někam dát. Chtěli jsme to vymyslet někam dozadu za sedačku, aby to nebylo tak vidět, ale vepředu to bylo nejlepší řešení.
Zdroj: Deník / Stanislava Koblihová

Vysoké kolo jsem si vyrobil díky profesoru Pavlovi Pafkovi, který na něm taky jezdí. Půjčil nám ho, tak jsem si na něm zkusil jezdit. Různě jsme se tu na něm vodilli. Vysoké kolo mě vždycky lákalo, tak jsem si ho poměřil a dalo mi to takový impulz, že jsme s kamarádem Vaškem Dolejším udělali první kolo. To bylo v roce 2011. Hned jsem na něm začal jezdit. Pak jsem se zúčastnil mistrovství světa historických kol v letech 2013 a 2014. Od té doby jsme s kamarádem vyrobili deset vysokých kol pro známé.
Zdroj: Deník / Stanislava Koblihová

Doma mám tři vysoká kola - menší, větší a největší. Kola se stavějí na míru podle výšky. Já mám například přední kolo vysoké 140 cm. Dělal jsem ale i malé vysoké kolo pro svého sedmiletého vnuka, který už na něm jezdí jako drak. Tady ve Zbelítově se mnou jezdí na vysokém kole ještě syn a Vašek Dolejší, v Písku tři až čtyři kluci a v Českých Budějovicích asi pět kluků. V listopadu jezdíme na Pražskou míli. To je sraz vysokých kol na Letné. Tam se nás schází kolem čtyřiceti. Všichni jsme vždy v dobovém oblečení. Kola si přepravujeme auty.
Zdroj: Deník / Stanislava Koblihová

Na vysokých kolech jezdíme ze Zbelítova na akce třeba do Českých Budějovic. Vyjedeme ve sportovním a v baťůžku si vezeme dobové oblečení. Na místě se převlečeme, objedeme s ostatními trasu a pak zase ve sportovním jedeme zpátky domů. Když jedeme za šera, tak používáme světla a blikačky a někdy si zapálím i historickou karbidovou lampu. Vydrží svítit skoro tři hodiny. Ale jinak používáme to, co se dnes běžně koupí. Čím víc to svítí, tím je to lepší. Hlavní je, abychom byli vidět. To už pak neřešíme, jestli jsme styloví, stejně to nikdo nevidí. Na vysokých kolech jezdíme také tři až čtyři dny po Šumavě.
Zdroj: Deník / Stanislava Koblihová

Kola si střídám. Když mám před nějakým závodem, tak se svezu na horském kole. To už je taková tradice. Jezdím i závod na silničních kolech do vrchu Cunkov, což je největší kopec tady v okolí. Už byl 45. ročník, já jich mám odjetých asi 35. Na Silvestra jezdíme patnáctikilometrový závod na koloběžkách v Jistebnici. Koloběžku jsme si s kamarádem udělali ze starých rámů horských kol. Jednou se stalo, že napadl sníh, dráhu před námi projel skútr, ale jen půlku cesty, a před námi jela policie, která měla na kolech řetězy a nemohla jet rychle, tak jsem si říkal, že nebudu brzdit a předjel jsem ji.
Zdroj: Deník / Stanislava Koblihová

Mezi repliky, které jsem vyrobil, patří také hasičské kolo, které má červený rám a uprostřed něj má stočenou hasičskou hadici. Představili jsme ho tady na hasičském plese a hasiči si ho půjčují na různé akce. Napadlo mě, že bych k němu mohl udělat nějaké čerpadlo, aby se s ním dalo z legrace stříkat. Zatím nevím, jestli by mělo být za kolem, nebo jestli dát kolo na stojan a šlapat na místě.
Zdroj: Deník / Stanislava Koblihová

Mám rád kuriozity, takže teď třeba vymýšlím kolo, na kterém by šlapala pravá noha dopředu a levá dozadu. Kuriozit jsme vyrobili s kamarádem už několik. Například kloubové kolo, které se láme v prostředku a dá se i složit, dalším je kolo, které má náhon na přední kolo a zatáčí zadní. Na něm se ale nedá jezdit, myslel jsem, že bude legrace, ale není. Zábavnější je to, které má přední kolo šišaté jako vejce a zadní kolo má mimo osu, takže se na něm cyklista při jízdě pěkně houpe. Dalším je kolo, které když se zatočí doleva, jede doprava. Na dalším se zase šlape dozadu, ale jede dopředu.
Zdroj: Deník / Stanislava Koblihová

Na kolech jsem zažil i extrémní situace. Při Plzeňském etapovém silničním závodě nás překvapila bouřka a kroupy, po kterých jsme měli modřiny na rukou, ale závod se jel dál, protože kdyby ho zrušili, tak jsme se stejně neměli kam schovat. Bylo to v půlce trasy. Když jsem jel v Klatovech za veterány mistrovství republiky, tak nás také přepadla bouřka a kroupy a před cílem byla klopená zatáčka a v ní bylo asi půl metru vody. Ti, co jeli vepředu, tak do ní vlítli, šli do měkkého. Nic nás nezastavilo, jelo se dál.
Zdroj: Deník / Stanislava Koblihová