Fráze mladí a neklidní získává v jejich případě svůj původní význam. Jakmile se řeč stočí na trochu konfliktní téma, mluví vzrušeně, za klíčové slovo své práce označují neústupnost. Nový režisér a nová dramaturgyně Jihočeského divadla mají za sebou první inscenaci, Slaměnou židli, před sebou Tramvaj do stanice touha, Černou komedii a v sobě přesvědčení, že divadlo dokáže změnit myšlení lidí. „Můžeme být nový vítr do plachet,” věří 25letý Adam Rut (syn Přemysla Ruta) a o rok mladší Kristýna Čepková (dcera Petra Čepka).

Oba jste vyrostli v uměleckých rodinách, což je hodně inspirující prostředí. Ale řada umělců říká, že nechce děti vést ke kumštu.Co rozhodlo u vás?
Rut: Ty kroky tam přirozeně směřovaly možná už od roku 1994, kdy jsem se stal členem Dismanova rozhlasového dětského souboru. Postupně jsem se dostal do navazujících Oldstars, kde jsem si ještě před DAMU vyzkoušel první režii. Pokud se ptáte na souvislost s rodiči, tak určitě: už jen tím, že člověk vyrůstá v nějakém prostředí, obklopený knížkami…

A bavil vás ten svět? Moje češtinářka měla také domov plný knih, ale její syn dodnes nečte.
Rut: Mě bavil. Pro mě byl Star Trek, krerý jsem viděl poprvé na škole v přírodě, underground. A naopak, underground byl přirozenou součástí toho, co bylo kolem mě. V tomto ohledu jsem to měl trošičku prohozené, a když jsem viděl Terminátora, byl jsem bez sebe nadšením.
Čepková: Mě také ovlivnila naše domácnost plná knížek a divadlo. Ale vzhledem k tomu, že jsem byla poměrně malá, když táta zemřel, tak jsem ho nezažila na jevišti. Zásadní pro mě bylo setkání se dvěma pedagožkami: lektorkou dramatického kroužku Jaroslavou Masopustovou, příprava textu mě tehdy bavila víc než zkoušení na jevišti. A potom profesorka literatury Eva Kácovská, která mluvila o knížkách tak, že jsme si je chtěli přečíst.

Co vás na DAMU svedlo k sobě?
Čepková: U nás s Adamem nastal moment uměleckého i lidského porozumění. Zjistili jsme, že se nám spolu dělá asi nejlíp.
Rut: Já jsem lehce asociální, takže Kristýna tomu dodává lidský rozměr (úsměv).

Proč jste si jako absolventskou inscenaci vybrali Peera Gynta?
Rut: Vždy mě lákaly velké příběhy, které se snaží zachytit lidský život od začátku až do smrti. Přemýšleli jsme i o Merlinovi od Dorsta. Bezhlavá honba za úspěchem bez ohledu na lidi kolem sebe je pro dnešní dobu příznačná. A ve chvíli, kdy člověk opouští školu, potřebuje si tyhle věci sám srovnat v hlavě.
Čepková: Mě na té hře nejvíc přitahuje základní otázka, kterou řeší Peer Gynt po celou dobu: co to znamená a jak se stát sám sebou. Pro mladé lidi v životní fázi, ve které jsme se nacházeli my, je to klíčové téma.
Rut: Při diskusích po představeních mě překvapilo, že lidé považují vnitřní smířenost a pokoru vůči Bohu za slabost, což je pro mě docela zajímavá zkušenost.

Seznamkou se souborem pro vás byla Slaměná židle. Jaké byly první dojmy?
Čepková: Soubor považuju za mimořádně silný a tak jsem ho vnímala i na zájezdech v Praze. Jsem moc ráda, že zatím se mi to jenom potvrzuje.
Rut: Pro mě byl třeba zážitek z Petrolejových lamp jedním z nejsilnějších v divadle vůbec. Věci, které mě rozčilují, jsou spíš provozního charakteru.

Mimochodem, Kristýno, jak se Petrolejové lampy líbily vám?
Já mám stejný zážitek jako Adam, velmi silný, který vychází z toho, že inscenace je výjimečná, a také z toho, že román, jehož je to dramatizace, je jednou z mých nejoblíbenějších knih – četla jsem ji několikrát od poměrně rané puberty až po dospělost. Naopak film, jakkoli je zajímavý, dobře natočený a hraje v něm můj otec, mě tolik nepoznamenal.

Víte, že na webu divadla jedna divačka napsala, že Slaměná židle ji nadchla podobně jako Petrolejové lampy?
Čepková: To nás velmi potěšilo . Takoví lidé jsou pro nás hnacím motorem, který nás nutí hledat příště znova cesty, jak něco sdělit. A nepřizpůsobovat se většinovému vkusu na sto procent.

Do Jihočeského divadla jste přišli trochu paradoxně jako nová krev ve chvíli, kdy se rozbíhá klasická sezona. Není to handicap?
Rut: Já jsem klasický repertoár nikdy jako handicap nevnímal. Co je klasika? Věci, které jsou prověřené a pořád se hrají, to znamená, že je na co navazovat. Mně je jedno, jestli je hra stará dva roky nebo pět set, když vím, proč ji dělat.

V letošní sezoně vás čekají dva tituly. Známější je Tramvaj do stanice touha. Ladislava Smočka, který ji zinscenoval v Činoherním klubu, LN zkritizovaly, že se blíží televiznímu realismu. Jak Tramvaj uchopíte vy?
Rut: Já jsem naopak slyšel, že je to pěkné. Já se nebojím realismu. Williams v sobě obsahuje velký smysl pro symbol, už samotný název, ale nebudeme to hrát v tramvaji.
Čepková: Je to výrazný titul, už jen v povědomí diváků a jedna z mých nejmilejších her.

A už máte Blanche?
Čepková: Máme. Bude ji hrát Věra Hlaváčková.

Představte druhý titul, Černou komedii.
Rut: Je to hra založená na jednoduchém principu, že když je světlo, tak je tma. To je vděčné. My budeme hru přesouvat do současnosti, ale nepůjdeme klasickou cestou, ale cestou improvizací.

Jihočeské divadlo získalo v poslední době ceny za Očištění a Vajgl. Jsou to ale tituly, které se reprízovaly necelý rok, diváci je odzívli. Nemrzí vás to?
Rut: Nesnáším, když se věci hodnotí podle počtu lidí, kteří je viděli. Podle mě je důležité, v kolika málo lidech zanechaly něco opravdu silného. Inscenace, které se hrají deset let, nemusí ve výsledku znamenat skoro nic. A to, co se zahraje pětkrát a 50 lidí to donutí otočit způsob myšlení – což doufám, že divadlo tuhle moc má – smysl má.

Ale hraje se pro lidi, ne?
Rut: Jasně, ale nejde o množství.
Čepková: Mě zaujalo, jak je většinový vkus nevyzpytatelný: výborná inscenace Kupce benátského má přes 20 repríz a reakce byly fantastické, ačkoli se nejedná o snadný titul.

V čem vidíte svůj přínos pro Jihočeské divadlo?
Čepková: V novém pohledu. Do jisté míry je to určitě i otázka věku. Můžeme být nový vítr do plachet.
Rut: Pro mě jsou nejdůležitější slova odvaha a neústupnost. Byl bych rád, kdybychom se nenechali ošálit tím, že nejúspěšnější je to, co má nejvíc repríz. Bude dobře, když budeme vytvářet názorovou opozici vedení. V některých věcech jsme velice rozdílní a ukáže se, jestli máme sílu opozici dělat, nebo jestli budeme jenom takoví přicmrndávači.

Co Budějovice? Kristýno, vy jste žila na Malé straně. Jaké to je, přesunout se na sídliště Vltava?
Čepková: Už od druhého ročníku na DAMU jsem si přála jít do tzv. oblastního divadla. Tohle byl můj sen, jsem ráda, že se mi splnil a že zrovna tady.

Jak praví klasik, v Budějovicích by chtěl žít každý?
Čepková: To je trochu otřepané, to přede mnou říkají kamarádi Pražáci. Nicméně mně tahle velikost města vyhovuje a Budějovice mě poměrně záhy po příjezdu okouzlily.
Rut: Vltava je hezčí než Pražský hrad a názvem Prahu připomíná.
Čepková: (smích) Do Prahy se budu ráda vracet, ale teď mám pocit, že tady začínám být doma.

Adame, vy prý zatím přesun nechystáte.
Rut: Já mám život a přítelkyni v Praze a naprosto mi to pendlování vyhovuje.

Mě jako muzikanta potěšilo, že se věnujete i hudbě. Platí stále, že v kapele Ve3vnoci?
Rut: Ta kapela už neexistuje, ale hraju jako písničkář. Zatímco divadlo je záležitost bytostně společná, u písniček mě těší, že je to ryze můj prostor, do kterého mi nikdo nemluví a ve kterém se mohu odreagovat.

A uvidí vás Jihočeši i jako muzikanta?
Rut: Možné to je.
Čepková: Já jsem velká příznivkyně Adama Ruta jako písničkáře a přivedl jste mě na zajímavý nápad, takže možná něco takového zprodukuju.
Rut: Já si totiž myslím, že patřím k lidem, kteří vydají první album možná po 20 letech a kdo ví, jestli vůbec.