Ve váze fialové orchideje, u počítače karafa s horkou vodou. Do sklepů, jejichž syrovost by nadchla herce z Divadla Continuo, trefí spletí chodeb a schodišť bez zaváhání. Tereza Dobiášová má za sebou prvních 30 dní jako ředitelka písecké Sladovny a rychle se zabydluje. „Základní linie, která pokryje dva největší sály, by měla být postavena zejména na interaktivních výstavách pro děti
a minimálně ze dvou třetin bude vycházet z knižní ilustrace," má jasno o programu 31letá Tereza Dobiášová.
Mám pocit, že jste se ve Sladovně už docela zabydlela. Soudím tak i podle zajímavého červeného křesla, na němž sedíte.
To je křeslo, které vybíral architekt Radek Boček, když připravoval otevření Sladovny. Takových křesel se po expozicích toulalo víc, a jak jsem se zde zabydlovala, našla jsem ho vyřazené ve skladu. A protože už jsem nemohla sedět tamhle na tom příšerném, měkkém, koženém houpacím křesle, tak jsem si sem přestěhovala tohle a je lepší, živější a myslím, že i zdravější.
Sladovnu vedete měsíc, tak mi povězte, na kterém místě je vám nejlépe. Tipuji neopravené prostory.
Asi ano. Připomínají mi původní stavbu, a to, že jde o nedodělaný prostor, je velmi inspirativní. Úplně nejradši, což teď nejde, bych opravila jenom podlahu, aby se tam dalo chodit, a pracovala tam. Dům je sice ve výborném stavu, ale spousta věcí je zde luxusně udělaná, někdy až zbytečně. A to je tíživé břemeno.
Neopravený prostor trochu připomíná slavný českobudějovický klub Solnice. Plánujete v něm podobné programy?
Tento prostor nemůžeme zatím moc využívat, není zkolaudovaný a město teď řeší, co s ním dál. Chceme, aby se tam přestěhovala knihovna, i když byl i návrh na komerční využití. Knihovna by se tam vešla celá, existuje studie, i když slaďování těchto dvou institucí bude asi dlouhý proces. Nicméně si myslím, že jde o to nejlepší, co nás může jako galerii a kulturní prostor potkat. Sladovna by mohla nabízet interaktivní herní prostory, tematicky spojené s knihovnou. Mohlo by to být velmi synergické soužití.
Máte renomé jako režisérka. Cítíte se být kompetentní pro vedení centra ilustrace?
Ano. Režie je management tvůrčího procesu, takže docela vyhovující průprava. Jsou samozřejmě věci, které se učím, protože jsem například nikdy neměla zaměstnance. Jak s platy nebo s dovolenou, se učím od svých zaměstnanců, což je docela legrace. A na druhou stranu, co se programu týče, navazuji na svou starší zkušenost: studovala jsem uměleckou průmyslovku. A v interaktivních expozicích tvořím prostředí pro umělecký zážitek návštěvníků, což je hodně podobné jako v divadle. Řadu expozic bych chtěla tvořit jako příběh, a to už má k divadlu velmi blízko.
Jaké bylo vaše první vážnější rozhodnutí ve funci ředitelky?
To se ukáže. Ale dnes (pátek 7. září – pozn.red.) padlo rozhodnutí, od koho budeme brát energii, což je velmi zásadní. Předminulý týden jsem rozhodla, že budeme žádat o grant z ROP na úpravu recepce, aby přestala vypadat jako infocentrum a proměnila se
v prostor, kde mohou lidé pobýt, dát si kafe a kde si můžou děti hrát. A už jsem začala dělat kroky, co se týče dramaturgie na příští rok.
Zastáváte myšlenku, aby se Sladovna vrátila v zásadní míře k ilustraci. Jako příklady jste při výběrovém řízení uváděla spolupráci s Petrem Niklem a nakladatelstvím Baobab. Jak se tato jména odrazí v programu?
To ještě neprozradím, je brzy. S Petrem Niklem jednám. Jak bude vypadat dramaturgický plán na rok 2013, nechci předjímat, ale základní linie, která pokryje dva největší sály, by měla být postavena zejména na interaktivních výstavách pro děti a minimálně ze dvou třetin bude vycházet z knižní ilustrace.
Řekněte aspoň jedno jméno.
Renata Fučíková: Historie Evropy. Vytvořila knihu, na níž pracovala přes tři roky, ohromný projekt. Mně se moc líbí její koncepce. Nevzala to z klasického českého učebnicového hlediska, kdy se díváme na historii Evropy přes národovecké vidění 19. století, ale sleduje, jak se skládala evropská identita, věnuje se myšlenkovým směrům.
Jak ale obrovský sál Sladovny zaplníte jednou knihou?
Neměla bych problém zaplnit s ní panelák. Samozřejmě jde o to, jak se vystaví. Já bych ji chtěla rozpracovat do expozice, kde návštěvníci budou knihou procházet. K tomu bychom připojili programy pro školy, konkrétní motivy by se rozpracovaly do her, lze pracovat i se zvukem a textem.
Chcete, aby byla Sladovna nadregionální. Ale nebojíte se, že když škrtnete výstavy typu Dobrovolní hasiči na Písecku, popudíte si proti sobě místní konzervativní návštěvnictvo?
Bílé a Debatní trámy nechám na menší výstavy typu, že se pověsí obrázky. Tam budu dávat spíše věci regionálního významu. Ale nemyslím si, že mohou naplnit celý dům. A ve chvíli, kdy vedle Sladovny funguje Prácheňské muzeum, což je gigantická instituce, která se těmito výstavami zabývá, tak nemůžeme dělat to samé.
Sladovna je podle některých odborníků předimenzovaná. Přemýšlela jste, jak obrovský prostor rozžít? Výstavy asi nestačí.
Nestačí. Nad tím přemýšlím poměrně intenzivně. Když jsem se začala seznamovat se Sladovnou, zjistila jsem, že její členění je velmi limitující. Chápu, že se opravovala budova, která měla jiné využití a byla ve velmi špatném stavu, což do značné míry určilo její podobu. Na druhou stranu je tady spousta maličkých a úplně nevyužitelných prostor.
Například?
Všude je spousta malinkatých komůrek, úzkých chodeb a schodišť, která nikam nevedou. Stejně jako přemýšlím nad programem, tak paralelně přemýšlím nad vývojem herních prvků, které by se včlenily buď do expozic, nebo by fungovaly samostatně na recepci, terase nebo chodbách. Aby vzniklo centrum, kde si lidé mohou prohlížet věci s estetickou hodnotou, zároveň lenošit a aby si zde děti mohly hrát.
Proto máte o patro výš papír s fixami k volné tvorbě.
To je první a nejjednodušší krok: zavolat do papíren, poprosit je o roli papíru, pověsit ji na zeď a dát k ní fixy. Ale je to princip, kterým chci pracovat: otevírání ploch ke hře.
Co stálé expozice? Jste s nimi spokojena?
Až na pár drobností. K jejich změně přistoupíme až za dva roky, kdy budu mít volnější ruce. V této chvíli je pár detailů, které budeme předělávat, aby výstavu oživily, prostor zpříjemnily a maličko změnily. Například jsou všude zabedněná okna, což z určitého estetického hlediska chápu, ale z hlediska provozu je to dost nepříjemné.
Budete hledat kurátora a máte ho z čeho zaplatit?
Nemám. Nepředpokládám, že dotace se bude příští rok zásadně měnit, bude zhruba stejná, což víceméně pokrývá provoz. Už pracuji na grantových žádostech, abych rozpočet navýšila. A už teď potřebuji tvůrčí sílu začít spolupracovat
s výtvarníky a kurátory.
Koho jste oslovila?
Určitě budu spolupracovat s výtvarnicí Karey Rawitscher, která se věnuje dětským muzeím a má jedinečný přehled o herních prvcích a herních prostředích pro děti. S dalšími lidmi vyjednávám.
Letošní dotace je 6,8 milionu korun. Kolik zbyde na výstavy?
Záleží, jak se to spočítá. Myslím si, že reálně tak pět procent.
Ví to správní rada?
Myslím, že neví. Doteď se nepočítalo, co stojí provoz a co program, s tím začínáme. V tabulkách, které se předkládaly městu, se píše, že na program šlo asi 25 procent peněz, ale to je pořád výrazně nadhodnocené.
Do Písku jste se přestěhovala z Českých Budějovic. Jak se vám v novém městě líbí a jak vás přijalo?
Netroufla bych si ještě říct, že mě přijalo, na to je brzy. Je přece jen menší, takže to bude chvíli trvat a nedá se zde opřít o velkoměstskou anonymitu. Uvidíme během příštích dvou let. Jsou věci, které se mi na Písku líbí, a věci, které se mi líbí méně. Chybí mi tady kavárny, dobře se tu běhá a chodí na procházky, je tu spousta krásných hřišť, spousta milých, inteligentních a kulturních lidí. K těm, kteří přicházejí zvenku, jsou tu ale lidé mnohem uzavřenější než v Budějovicích. A někteří jsou velmi silně xenofobní, což je ale pro šéfku Barevných dětí poměrně zajímavá výzva.
Vedete centrum ilustrace. A já se zatím nikde nedozvěděl, jaké ilustrace máte ráda.
Mám ráda dětské ilustrace jako takové. Přijde mi, že pro výtvarníky je to nika, ve které můžou úplně popustit uzdu svým vzpomínkám na dětství, touze po svobodě, hravosti a magickém světě. V animaci vůbec jsou nádherné věci i pro dospělé. A proto jsem strašně ráda, že tu jsem. A kdybych měla říct jednoho člověka, kterého mám opravdu moc ráda, tak Petr Sís.
A jaké ilustrace si nyní prohlížíte doma s dcerou?
Teď si docela intenzivně prohlížíme Ptačí sněm od Petra Síse a Renatu Fučíkovou (úsměv).
Tereza Dobiášová
Narodila se 16. března 1981 v Českých Budějovicích. Vystudovala Střední uměleckoprůmyslovou školu v Praze, se specializací na scénické techniky. Poté absolvovala DAMU, dramaturgii činoherního divadla. Necelé dvě sezony působila jako režisérka v Jihočeském divadle, pak vedla soubor Barevný děti, divadelní společenství umělců, Jihočechů a cizinců přicházejících na jih Čech. V něm působí dodnes. Podílela se také na českobudějovickém projektu Slavie ožije. Má dceru Věru (5 let).