Polonahou striptérku, tanec o tyči a zoufalé čtyřicátníky – to vše nyní může divák vidět na prknech Jihočeského divadla. Režisér Petr Zelenka, pro generaci Husákových dětí kultovní vykladač zmatků v duši i srdci moderního člověka, totiž uvedl v české premiéře hru Fuk neboli celosvětový divadelní hit Kloaka.

Konverzační tragikomedii o čtyřech přátelích se čtyřmi křížky na krku napsala v roce 2002 holandská dramatička Maria Goos. Poté, co ji o dva roky později uvedla hollywoodská hvězda Kevin Spacey v britském divadle Old Vic, začala Kloaka rychle dobývat Evropu a Ameriku. Po deseti letech od svého vzniku vstoupila díky překladu Terezy Šimůnkové i do Česka.

Pokud má režisér k dispozici vynikající text, je vždy napůl vyhráno. Kloaka tento předpoklad splňuje měrou vrchovatou – je svižná, jasná, krutě zábavná a navíc nabízí i onen potřebný náboj, který diváka zasáhne a donutí k zamyšlení. Zelenka ani Šimůnková proto text nijak výrazně neupravovali, pouze přestěhovali děj i hrdiny z Amsterodamu do Prahy. Česku přizpůsobili reálie, vlastní jména a názvy, včetně titulu hry (ten v originále i v české verzi znamená dávný recesistický pozdrav čtveřice i jméno jejich kapely). Původní název totiž v běžném Čechovi vyvolá spíše školskou znalost společného vývodu trávicího, vylučovacího a pohlavního ústrojí, než slibně metaforický výraz pro stoku přejatý z latiny.

Čtyři antihrdinové

Fuk je kusem, který může dovést k dokonalosti pouze herecký výkon. Ostatní složky divadelního výrazu jsou proto v představení velmi uměřené a civilní. Iluzivní scéna jako vystřižená z katalogového bytu se až do posledního obrazu nezmění, hudba citlivě dokresluje emoční vyznění scén, s tvůrčí svěžestí je využita projekce. Prostor pro herce je tudíž velkoryse otevřený.

Martin Hruška, Jan Dvořák, Ondřej Volejník a Zdeněk Kupka tak mohli vytvořit přesvědčivou partu přátel, kterým divák společné zážitky z mládí i přezíravost k vzájemným slabostem bez váhání uvěří. Gesta, grimasy, nervní pohyby i dikce jsou obyčejné, podobné spíš filmovému herectví než divadlu. Jejich postavy jsou navíc směšnými prototypy soudobého mužství – Petr (Hruška) je osamělý homosexuál libující si v umění a vytříbeném bytovém designu, Jarda (Dvořák) samolibý ministerský kandidát bez potřebných schopností, Tom (Volejník) idealista a citlivka bez ostrých loktů, zato s kokainem v nose, Martin (Kupka) bohémský macho a rádoby volnomyšlenkářský intelektuál.

Co všem čtyřem skutečně chybí, je odvaha nést za své činy odpovědnost. Když se totiž v druhé, kratší a o dost krutější části hry láme pomyslný chléb důsledků, místo hrdinského nebo alespoň filmového gesta tito antihrdinové volí destruktivní řešení – litují se, fetují, lžou, zraňují a ničí přátelství, rodinu a nakonec i sebe sama. A to přitom o tolik nejde – rozbuškou pro otevření stavidel odpadu lidského charakteru se stane přízemní a navíc neúmyslné obohacení se cizím majetkem a kšeftování s uměním.

Vůně a metafory

Klobouk dolů před jedinou ženou v celé hře, která se objevila v epizodní dvojroli Laury a dívky na zavolání. Teresa Branna totiž nejenže tráví většinu času na jevišti pouze v titěrných kalhotkách a černé paruce, navíc se ještě naučila holandsky a osvojila si um tance o tyči. Jejím prostřednictvím tak do hry vstupuje citlivé téma nahoty a divadelních tabu. Přes prvotní scénu, kdy úplnou temnotu a triumfální hudební doprovod nahradí pár oddávající se milostným hrátkám, prakticky kompletně provedený striptýz, holandské vulgarismy a silácké řeči hlavních hrdinů o vlastní potenci, není hra samoúčelnou exhibicí vulgarit a autentického zpodobnění sexu. Spíš poukazuje na to, že v dnešní době je lehčí obnažit a světu ukázat tělo než vyjevit svým nejbližším vlastní povahu a city.

Příjemným gurmánským bonusem představení je skutečnost, že vedle zraku a sluchu hra zaměstnává i čichové buňky – z pódia je cítit cigaretový kouř, slanina či šampaňské. Navíc si při sledování hry přijde na své i metafor chtivý divák – symbolicky interpretovat se tady totiž dá kdeco: dominující bílá a černá na oblečení, rudá pohovka v centru scény, trojice krvavých obrazů s vanou či hudba. I bez těchto dalších rovin čtení však Fuk zůstává skvěle zahranou hrou, která i bez šifrování relativizuje význam zásadovosti, zločinu, trestu, svědomí a přátelské solidarity.

Hodnocení Deníku: 90%

JITKA RAUCHOVÁ
Autorka je kulturní historička