Ačkoliv muzikál vždy platil za lehký žánr, jeho úspěšné nastudování je poměrně složitá věc. Důvodem je mimo jiné fakt, že zúčastnění zdaleka nevystačí pouze s dobrým zpěvem, tancem či herectvím, ale musí zvládat vše zároveň. Navíc pokud se divadlo rozhodne uvést klasický kousek typu Hello, Dolly!, který diváci znají z oslňujícího hollywoodského filmu s velkolepými tanečními choreografiemi a těžko překonatelnými pěveckými i hereckými výkony, je to už opravdová výzva. Jihočeské divadlo se s ní popasovalo se ctí a jeho premiéra americké muzikálové klasiky sklidila zasloužený bouřlivý potlesk.

Vzhledem k omezeným technickým i personálním možnostem divadla bylo již předem jasné, že Hello, Dolly! v režijním zpracování Dagmar Hlubkové nemůže stavět na bombastičnosti předlohy a nabídne publiku 'asketičtější' verzi díla. Ve větší míře byla zredukována zvláště taneční čísla, která se omezovala na jednodušší a spíše doplňkové pohybové kreace. Tímto na druhou stranu vynikl vlastní příběh, což odpovídalo deklarovanému záměru Hlubkové. Jednání hlavních postav je zasazeno do skromného, ale vizuálně působivého prostoru s projekcemi newyorských architektonických dominant, který místy doplňuje playbacková 'dopravní' kulisa.

Z divadelního hlediska má muzikál Hello, Dolly! zvláštní povahu. Neopírá se o silnou dějovou linku, ale o vlastní charakter hlavní hrdinky Dolly Leviové a její vztahy s okolím. V tomto směru největší díl odpovědnosti ležel na projevu Miroslavy Veselé, která roli výřečné a vychytralé dámy, která zařídí vše, na co si jen vzpomenete, zvládla dobře. Nechyběl jí vtip, šarm ani pohybové nadání. Pouze na některých místech, například v rozhovorech se zesnulým manželem Ephraimem, působila jako herečka lehce strnule; jakoby se až příliš soustředila na text a trochu jí unikala dramatická situace.

Horác Vandergelder, kterého mohli mít diváci díky filmovému ztvárnění Waltera Matthaua zafixovaného jako zakaboněného bručouna, byl v podání Miloslava Veselého v podstatě docela sympatický chlápek. Jeho styl však v kontextu díla fungoval a diváky nejednou pobavil. Pěkným výstupem obou protagonistů byla například společná večeře v luxusním podniku Harmonia Gardens, kde Dolly Horácovi podsouvá myšlenku na sňatek s ní a záměrně rozbíjí jeho koncentraci dávkami červené řepy. K nejvýraznějším komediálním momentům muzikálu ale patřila živelná a extravagantní Ernestina Dagmar Volfové a její tanec hoochie coochie.

Orchestr navodil atmosféru

V prvé řadě však k divákům promlouvala výborná hudba Jerryho Hermana, kterou nastudoval Martin Peschík. Hra orchestru úspěšně navodila atmosféru velkokapelové pop music swingové éry a amerického velkoměsta New Yorku již během předehry. Dobře si poté vedli i samotní zpěváci v čele s Veselou. Přestože byl projev Dolly Leviové celkově pěkný, její převážně operní, respektive operetní vokální styl působil někde přeci jenom trochu rušivě. A to nejenom proto, že by byl posluchač příliš zvyklý na Barbru Streisand.

Popový projev má totiž v moderních muzikálech hluboký estetický význam, neboť svých charakterem do značné míry splývá s přirozenou řečí. Když pak herec 'přeskakuje' mezi více či méně afektovanou mluvou a zpěvem, což je pro muzikál typické, výsledek zní přirozeně a autenticky. Znělý operní soprán Veselé v tomto směru ze zvukového proudu trochu vyčuhoval a do díla vnášel nepatřičnou operetní 'faleš'. Navíc zbývající vokalisté zpívali spíše v popovém stylu, což kontrast zvýrazňovalo.

Nejenom po pěvecké, ale i herecké a pohybové stránce na sebe v dobrém smyslu upozornila dvojice František Brantalík a Lukáš Randák jako Kornelius a Barnabáš. Skvělá byla potom Romana Strnadová jako Irena Molloyová, zvláště v písni Ribbons Down My Back.

Jihočeské divadlo na svá prkna úspěšně přineslo další velké dílo světové populární hudby a nezbývá než doufat, že v tomto trendu bude pokračovat i nadále.

Hodnocení Deníku: 70%

JAN BLÜML
Autor je muzikolog