Povídání o životních anabázích bývalé zdravotní sestry bylo velmi zajímavé. Vždycky nás budou udivovat osudy lidí, kteří si nestěžují na svůj úděl, naopak se mu dokážou postavit čelem. Paní Hana ve svých třiatřiceti letech vážně onemocněla, silou vůle se vzepřela svému sociálnímu zařazení mezi invalidní důchodce a vrhla se do tvůrčí činnosti spisovatelské, jíž se dosud věnovala jako svému koníčku. Besedování bylo dokonce tak zajímavé, že jsme přetáhli dvouhodinový limit o dalších patnáct minut – a stále by bylo o čem povídat.

Paní Hana a její přítelkyně ze zdravotnictví Jana, která s ní absolvovala dlouhou cestu do Mirovic až z Podkrkonoší, přijaly pozvání ke mně domů. Po silné polévce, domácí bábovce a čaji jsme volně navázaly na debatu v městské knihovně. K naší radosti jsme se přesvědčily o tom, co už jsme intuitivně předpokládaly při prvním sjednávání besedy – a to, že naše životní názory se buď ztotožňují, nebo jsou si hodně podobné. U červeného vína jsme se prohovořily do pozdních nočních hodin. A následující den u téměř dvouhodinové snídaně řeč plynula jako voda. Stejně tak plynul čas. Bylo třeba se rozloučit, aby obě přítelkyně měly ještě čas porozhlédnout se po jižních Čechách, navštívit zámek Orlík, město Písek, neboť večer paní Hanu čekala další beseda se čtenáři v Městské knihovně v Březnici, jíž děkuji za spolupráci a zejména za úhradu cestovních výloh spisovatelce.

Při loučení jsem paní Haně věnovala své autorské knihy. Ta na to zalovila ve své cestovní kabele a vyndala dvě knihy. A tak jsem pro městskou knihovnu získala bezplatně od paní Hany Marie Kornerové další dva tituly, jež v našem knižním fondu chybí: Minuta na rozloučenou a Pozlacená klec. Věřím, že naše čtenářky a čtenáře potěší.

Lenka Vlková, knihovnice MěK Mirovice