Už jen do neděle 2. února mají zájemci možnost si v Malé galerii Sladovny prohlédnout obrazy Ivy Petrové, písecké malířky a restaurátorky.
Výstava se jmenuje SYNOČÁRY. Proč právě tento název?
Dokonale vystihuje obsah obrazů, které maluji již tři roky vedena touhou přivést na světlo světa kompozice z čar, které syn Adámek začal kreslit ve svých pěti letech. Autorem názvu, po mém soudu geniálního, je Adamův tatínek.
Dá se tedy říct, že váš syn Adam je vlastně spolutvůrcem obrazů?
Asi bych neřekla, že Adam je spolutvůrcem. Adam je prostě autor předobrazů, ale aniž by o to stál a aniž by na tom nějak vědomě a cíleně pracoval. Celé je mu to vlastně fuk, neboť jediné, co mu není fuk, je fotbal (smích).
Kolik abstrakcí svého syna jste už dotvořila?
Na základě Adámkových kreseb, které jsem už tenkrát, když mi je nosil, sama vybarvovala, protože jeho to nebavilo, je k dnešku namalováno již 27 pláten.
První obrázky Adam namaloval v roce 2007, když mu bylo pět a půl roku. Od té doby o sedm let „povyrostl". Dostáváte od něj abstrakce i v současné době?
Ne. Adam už přestal být „přijímačem" pro onu inspirační sílu, která jej nutila kresby vytvářet. Zdá se, že k něčemu takovému, co ho potkávalo s jistou pravidelností asi tak čtyři roky, musí být malý jedinec nezatížený zkušeností, kterou chtě nechtě získává svým dospíváním.
Dá se už dnes odhadnout, zda z Adama bude výtvarník?
Pokud bych měla odhadovat na základě toho, že většinu svého bdělého času, tedy kromě nedobrovolného pobytu ve škole (smích), tráví na hřištích, v tělocvičnách a u počítače, může z něj být buď skutečně fotbalista, což je jeho velký sen, anebo cokoli, co se zatím předvídat nedá. Obávám se však, že výtvarník z něj nebude v žádném případě, protože je mu svět umění všeho druhu zcela lhostejný.
Kdy jste se vy sama rozhodla pro dráhu malířky?
Kdyby bylo po mém, byla bych malířkou už nejraději od první třídy (smích). Osud mi přidělil dráhu jinou, ale na moje dětské přání pamatoval. A tak je mi dáno alespoň v tomto pozdním věku zakoušet ten vytoužený pocit-malovat a přinášet tak druhým, těm, které obrazy zaujmou, radost. Mám to štěstí, že navíc mohu malovat „léčivé" obrazy. Jsem totiž přesvědčená, že Adamovy mimořádné kresby z čar jsou kódovaná poselství, léčivá poselství. Jakkoli to může někomu znít šíleně, já to tak opravdu cítím. Už čtvrtým rokem pravidelně sedávám u těch motivů a „procházím" se jimi při jejich tvorbě a shledávám je zcela unikátními.
Pamatujete se ještě na svůj vůbec první obrázek?
Rozumíme-li tím nějaké dílo, které bylo vzápětí zavěšeno na stěnu, pak bych za takové první skutečné své obrázky mohla považovat akvarely, kterými jsem se hodně zabývala v polovině 80. let inspirována působivou návštěvou u akademického malíře Miroslava Konráda. A několik z nich mám ještě dnes pověšených v bytě.
Co bylo námětem vašich obrázků před tím, než jste vážně onemocněla? Jak a v čem vás nemoc ovlivnila?
Ještě před onemocněním jsem malovala jen tu a tam. Přece jen těžištěm mé profese a výdělečné činnosti bylo restaurování, a tak jsem se volnou tvorbou zabývala obyčejně jen z praktických pohnutek. Vždy když bylo třeba přijít s nějakým „originálním" dárkem, ať už při rodinných či přátelských oslavách, většinou jsem sáhla po štětci a sololitu, nebo kartonu a namalovala třeba portrét oslavence.
S nemocí, která je chronická a tedy na „celý" život, přišla touha po nějaké soustavnější tvorbě, která přináší duševní úlevu. Že bude má činnost mít i zpětnou vazbu v podobě okouzlených diváků, bych si vážně byla, na samém počátku svého „plánu" přetavit dětské sdělení do obrazů, nepomyslela. A vidíte, máme už třetí výstavu! Moje nemoc mi přinesla vzdor úradku radostnější život.
Jste nejen malířkou, ale také restaurátorkou. Jaká umělecká díla restaurujete?
Restaurování zejména závěsných obrazů a polychromovaných dřevěných plastik se věnuji už dvacet let. S Prácheňským muzeem v Písku spolupracuji déle než polovinu této doby a věřím, že k oboustranné spokojenosti. V roce 2008 se konala výstava mnou restaurovaných obrazů právě ve výstavních síních Prácheňského muzea. Sama jsem byla tenkrát překvapená, při vší skromnosti (smích), kolik obrazů již prošlo mýma rukama. V minulosti jsem několik obrazů zrestaurovala i pro muzeum v Milevsku a ve Volyni. Kromě církevních památek restauruji často také díla ze soukromých sbírek.
Jste písecká rodačka, jak se vám v tomto městě žije?
V Písku se mi žije báječně. Je to moje rodiště a opravdu voní jako to nejvoňavější slovo na světě, a to je pro mě DOMOV. Mám ráda jeho historickou architekturu, malebná zákoutí nejen při březích Otavy, ale i přilehlé okolí s rybníky a lesy. Líbí se mi vnímat město v proměnách, kterými prošlo a prochází stále od dob, kam mi paměť sahá. Je to „moje" místo na světě, kde se cítím v bezpečí a kde na ulicích potkávám známé tváře, s kterými je možné vyměnit si úsměv, a to je cenné.
Prozradíte něco o své rodině?
Adam má bratra Tomáše, kterému je 31 let, a sestru Elišku 28 let. Tomáš vystudoval grafiku na Soukromé střední výtvarné škole v Písku a pracuje jako tiskař. Eliška absolvovala kromě Obchodní školy v Písku Filmovou akademii Miroslava Ondříčka, obor filmová produkce a pracuje v České televizi v redakci zábavných pořadů jako asistentka vedoucího produkce. Jak vidno, s ohledem na věkový rozdíl, Adámek si sourozenců moc neužije, jakkoli za námi pravidelně přijíždějí.
Co sobě a nejmladšímu synovi přejete do budoucna?
Adamovi i sobě přeji to nejlepší a vypůjčím si slova Karla Čapka k dovětku: „Jenže jsem zatím vlastní zkušeností nezjistila, co je na světě vlastně to nejlepší." (smích). Ale teď vážně. Adamovi splnění jeho snu hrát v týmu, který raději nebudu jmenovat, abych přání takzvaně nezakřikla. A sobě? Ještě mnoho let se všemi svými dětmi a ještě hodně namalovaných obrazů a potěšených diváků. A aby šly obrazy také do světa…mezi lidi rozdávat tu sílu, kterou mají nejen od Adama, ale i ode mne. Od Adama léčivý „synočárový" kód a ode mne sílu touhy po životě.
Nepřehlédněte:
Bytová družstva se ocitla v pasti. Neplatiče již nemohou vyhoditObrazy rozdávají sílu touhy po životě, říká malířka Iva Petrová
Písek - Výtvarnice Iva Petrová říká: Kdyby bylo po mém, byla bych malířkou už nejraději od první třídy. Osud na moje dětské přání pamatoval.
DVOJICE. Malířka a restaurátorka Iva Petrová se synem Adamem.
|
Foto: Archiv Ivy Petrové