Když šumavské vlaky vozily žirafy i velesmrk

Na nádraží ho táhlo 
22 koní. I velesmrk 
z Boubína zvládli šumavští ajznboňáci dopravit. Po stopách kolejí ztracených 
v bahně rašelinišť, vlaků zmizelých v přítmí pralesního hvozdu a ozvěny železných kol odrážející se od svahů Boubína či Třístoličníku kráčí kniha Svět šumavských železnic v proměnách času. S láskou ji napsali a sadou unikátních fotek doplnili tři nadšenci, kteří vedou Stifterův pošumavský železniční spolek: Roman Hajník, Roman Kozák a Vladislav Šlégr. Jejich železniční archeologii vedlo motto, že tratě dělí Šumavu na několik částí, přičemž každá je hezčí než ta druhá.

„Rušnějšího života v tom odlehlém lesním tichém kraji horském, kde hlasu zpěvného ptactva zřídka jen uslyšíš, přibylo postavením železnice. Utichl zpěv soumarů a práskání biče na Zlaté stezce, nastalo syčení páry a hvizd strojů,“ píše se v kronice horského nádražíčka Kubova Huť, jež je s 995 metry nad mořem nejvýše položenou železniční stanicí v českých zemích.

První trať na naší straně Šumavy se rozjela v říjnu 1876, vedla z Plzně do Nýrska. Rozvoj přinesl zákon z roku 1880: umožnil stavbu lokálek, jejichž rychlost 30 kilometrů za hodinu několikanásobně překonala tempo koňského povozu. Šumava se stala jedním z prvních míst, kde začaly jezdit motorové vozy zvané kolejové autobusy.

Krátká pasáž se věnuje plánům Třetí říše, na snímku je 
i kapela Wehrmachtu na prachatickém nádraží. Co z plánů zbylo, dokládá fotka nádraží 
v Klatovech, jež padlo za oběť bombardování, či záběr z Volyně, kdy letci při náletu prostříleli cisterny mléka v domnění, že je v nich benzin. Samostatná kapitola líčí nejdelší (76 let trvající) neúspěšné úsilí budovatelů šumavských železnic, záměr přivést koleje do Kašperských hor. Zmiňuje se nejkratší, 105metrová železnice na světě přes most v Novém Údolí i nejnovější plány, k nimž patří třeba krumlovské vlakotramvaje. V podkapitole Pohraniční přechodové stanice se čtenář mj. dozví, jak za komunismu rozdělila stanici Železná Ruda, jejímž středem vede hraniční čára, šest metrů vysoká zeď.

„Bylo ctí železničářů přepravit bezmála vše. Od vánočních stromků a živých králíků přes zapomenuté klíče, kastrůlek s obědem po kufry, balíky, kola, lyže, škatule, spěšniny (…) vodácké lodě, filmy do biografů či pekařské droždí,“ začíná kapitola Modrá armáda o železničářských zvláštnostech. Připomíná se vlak, co jezdil jen při dobytčích trzích v Netolicích, 
i rok 1939, kdy velesmrk 
z Boubína, vysoký 54 metrů, přitáhlo na nádraží v Zátoni 22 koní a naložil se na šest vagonů, které ho odvezly jako dar Hitlerovi do Berlína. Šumavou jezdily vozy plné hub, malin, brusinek a borůvek; přepravovaly se i cirkusy. Pro zvířata měly dráhy vagony zvané Mařenka, cirkus Kludský potřeboval až 86 vozů. „Koně, hříbata, pony, muly 
a mezky lze podat jako rychlé zboží,“ stálo v předpisech.

Mezi válkami byli přednostové stanic přirozenými vůdci českých menšin na Šumavě, viz hrdina přednosta Turinský z Čičenic, který v listopadu 1918 vypravil noční přepadový vlak. A vzpomíná se. Vlakvedoucí z 80. let na to, co se jen navozili zelených přepavek s filmy pro kina, volarský výpravčí na 80. a 90. léta. „O půl sedmé odjede osobák na Kájov (i s vyhlášenými 
20 teplými houskami z kantýny) a školák na Prachatice, načež znovu zachrchlají mašiny.“ Jinde je vzpomínán páter František Hobizal, dobrý duch tratě kostelů. Pobaví drobnosti, jako že vechtr Josef Baloušek, fotbalový vášnivec, si ve službě ochočil srnečka Ferdu, či že strojvůdcům se stavěl křížek v místech, kde zůstali viset s lokomotivou. Půvabný je zápis z volarské knihy přání a stížností: cestující byl ošizen o 20 haléřů, čímž si „průvodčík přijde na pěkné peníze“.

Asi 20 stran se zaobírá zimou na kolejích. Nádražácká zkušenost praví, že opravdová zima přichází na Šumavu, až když machři z Drahstavu přijedou na Kubovku vyměňovat okna, sníh napadne poté, co na Lipce rozeberou střechu. Zápis z 23. února 1946 zní, že sníh zavál vlak do výše oken…

Třetina knihy popisuje zaniklé dráhy a tratě. Arnoštovskou lesní železnici, kde v létě 1921 za jeden den naložili 
17 vagonů dříví; drážky, po nichž se vozila tuha z pošumavských dolů, kde svého času pracovalo na 1000 havířů; dráhu sloužící těžbě rašeliny, branou jako slabší náhradu ropy. Zaujmou trať údolím řeky Ilz, jež povstala z mrtvých jak Fénix ze železničního šterku, či rašelinový mužíček Hans Schreiber, rodák z Volar, který prozkoumal několik set vřesovišť po celé Evropě.

Dějinami každodennosti voní kapitola Zaniklé zastávky 
a občerstvovny. V Šeravě stavěl vlak načerno těm, kdo prchali za dráty, jiná místa jako Pestřice jsou dnes pod hladinou Lipna. Nostalgično je po kantýně s nocležnou ve Volarech, kde v roce 1925 přespal Karel Čapek a kde poslední oběd, hovězí polévku a řízek 
s brambory, podávali 26. srpna 2005; stejně tak po tamním bufetu. Za 30. let měl otevřeno „od čtvrté hodiny ranní s donáškou piva ku každému vlaku.“

Když člověk dolistuje k poslední fotce, parní lokomotivě řady 423, jímá ho smutek nad tím, co vše zmizelo. „Až z tohohle nádraží bude odjíždět poslední vlak, tak já zůstanu
a pojedu až dalším,“ praví jeden šumavský ajznboňácký slib, v němž je veškerá láska 
a věrnost povolání. Naštěstí žije Stifterův pošumavský železniční spolek, který například od roku 2000 vypravuje na silvestra veselý vlak InterLokál. A proto na závěr povzdech průvodčího B. „Na vlakovou lavici se vejdou buď tři lidé, anebo dva blbci.“