K výrazným osobnostem  české výtvarné kultury patří akademický malíř Dalibor Říhánek z Písku. Jeho tvůrčí projev zahrnuje širokou škálu od malby a kresby přes grafiky a plastiky až po keramiku, tapiserie a sklo.

Při vernisážích výstav ze své tvorby často vzpomínáte na strýce Vojtěcha Říhánka. Byl to on, kdo vás přivedl  k malování 
a k výtvarnému umění vůbec?
Není tomu tak. Je pravda, že jsem kreslil od dětství, ale první orientace se záměrem tvorby byly v Plzni na kurzech kreslení v plzeňské Besedě ve Smetanových sadech. Myslím, že hlavním sponzorem, nebo provozovatelem byly Škodovy závody. Bylo to něco jako později „liduška". Neskutečné katakomby secesní architektury, zadní schodiště a múzy pochopitelně sídlily  až na střeše.

Vrchní ateliérová okna a velky prostor, zaplavený neodolatelnými vůněmi pláten, klihu, šepsu, fixativu, olejových a temperových barev. Vedle této budovy Besedy byl další dům, opět zasvěcený umění s galerií západočeské pobočky Svazu výtvarných umění a zde bylo to pravé ořechové –  pravé nefalšované grafiky od Švengsbíra 
a plzeňského Krse, Jankeho, Kolihy, Maura, Topinky a v neposlední řadě Jaroslava Votlučky a Jana Weniga. Jan Wenig a František  Koliha, mimo jiné žák Jakuba Obrovského na AVU, vzdáleného strýce z matčiny strany, byli oněmi prvními učiteli. Později k nim přibyl  Jaroslav Votlučka s keramikou, který mi dokonce v mých třinácti letech věnoval kopací hrnčířský kruh.
O prázdninách v Písku to pak byly pravidelné návštěvy a kreslení s akademickým malířem Františkem Romanem Dragounem. Myslím, že zde se lámal chleba a pomalu jsem se stával figuralistou.

Na kterého z prvních učitelů nejvíce vzpomínáte?
Na již zmíněného Jakuba Obrovského, který byl velmi činný  v Praze na freskách Obecního domu, vitrážích ve Svatém Vítu,  na spořitelně ve Vršovicích a  měl na svém kontě jiné monumentální 
realizace. Byl to skvělý kreslíř, vynikající malíř a neskutečně vzdělaný člověk. Myslím, že jsme mu ještě mnoho dlužni co do docenění jeho talentu a tvorby. Jeho olej Cikánská madona v majetku Domu umění v Hodoníně je jednou perličkou z mnoha.

Narodil jste se v Plzni, ale často o sobě říkáte, že jste Písečák. Proč  vás zaujalo právě město na Otavě?  Měla rodina už dříve nějaký vztah k Písku?
Od svých devíti let jsem jezdil do Písku na prázdniny a pochopitelně  mě toto místo zákonitě ovlivnilo. Můj děda byl učitelem na hospodářské škole spolu s otcem Romana Dragouna a je vlastně pochován s ředitelem Burketem na stejném Václavském hřbitově  U Václava. Rodině patřila i papírna u Václavského jezu, kde je dnes dětské dopravní hřiště.
Pokud listujeme stromem života, dostáváme se do doby před 300 lety,  a to už člověk má právo říkat, že je Písečák. Nedá se zapomenout na první lásky  prázdninové, které se také rekrutovaly z Písku. Vždyť i moje žena patří mezi ně. Známe se od 18 a 19 let.

Nezaměnitelné místo ve vzpomínkách má určitě strýc Vojtěch Říhánek, ke kterému jste jezdil na prázdniny?
Na strýce Vojtěcha si dodnes vzpomínají obyvatelé Písku, že jim jako malíř pokojů maloval byty, ale i jako na pracovitého člověka, neustále pátrajícího po píseckých motivech. Řeka Otava 
a Zvíkov, to byly jeho osudové motivy. Nedávno při obhajobě lávky přes Otavu se 
o něm zmínil i architekt Josef Pleskot. Trochu pejorativně, ale to je problém architekta, nikoliv strýce. Byl hluchoněmý, velmi špatně slyšel a co mu odebral Bůh na sluchu, přidal na pozorovacím talentu. Dnes jsou strýcova plátna velmi vyhledávána, právě pro onu romantickou popisnost.

Jste absolventem Střední  průmyslové školy keramické v Bechyni. Kdo vás  tam a potom na Akademii  výtvarných umění zasvětil do základů  výtvarné tvorby?
Při studiích na keramické škole v Bechyni mě pochopitelně ovlivnil přístupem k řemeslu Bohumil Dobiáš starší a po něm jeho syn.
Opět jsem měl možnost s nimi pracovat na jejich zakázkách pro veřejný prostor. Naučili mě poctivosti k řemeslu, ale i zůstat slušným člověkem.
Na AVU v Praze to bezesporu byl profesor  František Jiroudek, který velmi cílevědomě a citlivě vedl svoji školu i s asistentem Jiřím Karmazínem z nedaleké Laciné  u Blatné. Rozhled v dějinách umění od profesora Jiřího Kotalíka s tím pochopitelně souvisí.

Můj pozdější pobyt v Itálii ovlivnili především sami Italové. Zcela jiným vztahem k životu, k tradici své země, k hrdosti na tradici, Pompeje, Herkulaneum, Vatikán. I zde mě potkalo štěstí. Byl  jsem 
u profesora Emilia Greca, který v té době modeloval zakázku na bronzová vrata ke katedrále v Orvietu. I mě nechal modelovat některé figury v jednotlivých metopách. Výsledek v bronzu a umístěný na místě jsem měl příležitost vidět na vlastní oči až po 25 letech, kdy do Itálie zavítala písecká soukromá výtvarná škola.

V Itálii se definitivně rozhodlo o mé figurální, ale i figurativní cestě. Vidět skvosty od Giotta, Duccia, Caravagia, Tiziana, Rafaela, Leonarda či Michelangela. Nejen staří mistři, ale právě generace Guttusa, Manzúa, Vepignaniho, Paola Casolli , Avenalliho vás pochopitelně přesvědčí o figurální tvorbě.

Vaše první výtvarná díla vznikala v Armádním výtvarném studiu, kde jste působil místo základní vojenské služby.  Jaké jste tady měl příležitosti? Dostala se vaše díla také k veřejnosti, nebo zůstala zavřena ve studiu?
Ano, jako vysokoškolák jsem měl docela štěstí a ocitl jsem se v Armádním studiu.  I zde jsem maloval a věci se pochopitelně dostávaly k vojenským útvarům. Byla to jistá zkušenost a malovat například letadla na stojánce nebo s plnou forsáží vzlet bojových letounů, i to byl zážitek. Přistupoval jsem k tomuto tématu stejně, jako angličtí malíři malovali námořní bitvy nebo  francouzský malíř Gross maloval vojenská tažení vojevůdce Napoleona. Delacroix Masakr na Chiu  nebo Mucha Slovanskou epopej, Picasso Guernicu a  Dalí Atomovou hlavu.

Jak se s léty měnila témata vašich obrazů a jejich barevnost ?
Nejsem si jist, že by se měnila témata. Již ve svých třinácti  letech jsem namaloval první Ukřižování. To jde celou dobu se mnou, jen se mění výrazově a ještě rozšířeno o celou Via Dolorosu. Zpracoval jsem to i v grafice  –  suché jehly, celou lze vidět 
v Pečovatelském domě  
v kapli v Písku. Krajiny, moře, při pobytech s umělci z jiných zemí, figury denně 
v kresbách, grafice i malbě.

Přibyl nový prvek, po vnučce Elišce vnuk Alex 
a pochopitelně jeho mazlení 
s mamkou při ranním obřadu u snídaně, nebo po odpolední siestě.
Přetrvává akt. O něm si stále myslím, že je to nejtěžší disciplína a jeho neskutečné proměny mě stále lákají. Vůně, napětí, vztah, tvar, dialog, charakter, cit, proporce, zanícení, hlas, intonace, mozková kapacita, oběť, chtění, poddání se, nenávist, averze, závislost, křivky, teplota, měkkost, tvrdost – to vše lze vyčíst z figury.
Barevnost, jistě vše,  co stojí výše,  je možné vyjádřit barevností. A pokud jste citliví, není možné malovat stále vše stejnými barvami. Barva je nositelem vlastností, výrazu. Jinak budete opakovat jen sebe – pochopitelně podle barevnosti poznáte autora, ale život je relativně dlouhý a vaše filozofické nazírání života nemůže být zákonitě stejné v 19 jako 
v 70 letech.

A co výtvarná technika?
  

 Co se týká techniky, jsem klasik. Vůbec si nemyslím, že je přežitek malovat akvarelem, temperou, olejem, akrylem a malovat klasická plátna a kartony. Instalace a jejich instalatéři mě absolutně nezajímají. Je mi jich dokonce líto, je to promarněná energie a schovávat svoje ego za takzvaná nová média, nechat běžet  deset minut sto obrazovek bez zvuku či obrazu,  ne, to není nic pro mě.  Pouhé fotografické dokumentace akcí – happeningy, jsem si užil v mládí, to byl čas, kdy to mělo důvod, ale nyní chci vstoupit do interiéru a chci, aby po mně něco zůstalo.

Když hovoříme o námětech vašich obrazů, nelze vynechat koně a prostředí dostihů a cirkusů. Jaké obrazy z tohoto  období považujete vy sám z nejzdařilejší?
Koně ano, cirkusy pochopitelně, opět krasavci lipicáni,  arábáci, písecký hřebčinec, dostihy nejen v Chuchli, Karlových Varech, ale ve Florencii, Římě, Paříži a Mnichově. Kůň je stejně elegantní a temperamentní jako žena. Charakter, spanilost, proporce, krev, ušlechtilost, dominance.

V sedmdesátých letech minulého století jste se začal více věnovat uměleckému řemeslu a do stejné doby se datuje vaše spolupráce s budoucí manželkou Miloslavou.
Máte na mysli keramiku, to je hlavně obživa. Pak  jde  o gobelíny. Toto řemeslo je vlastně malba nití, velmi specifická a nádherná. A pokud dokážete sedět u stavu či rámu osm až dvanáct hodin 
a řemeslo vás spaluje, je to to pravé, co můžete dělat. Gobelíny si vyžádala doba, bankovní domy nechtěly obrazy, ale reprezentativní dílo, a to gobelín splňoval.
Začátky byly společné.        Nyní já zpracuji návrh a žena svojí vlastní invencí, citlivostí a osobitým ženským přístupem provede realizaci. Nejde tedy o otrocké převedení námětu a návrhu, ale 
o její vlastní tvůrčí proces a přínos, nezávisle na mém návrhu. Je samostatnou tvůrčí jednotkou s vlastním přístupem k řemeslu a danému tématu. V poslední době se mohou setkat s gobelíny Písečtí v koncertní síni ve Svaté  Trojici, kterou pravidelně po půl roce obměňujeme. Jde o neskutečně příjemný zážitek, který lze nejen slyšet, ale i vidět. Jde o spojení oka, sluchu, zážitku z provedení hudebního díla, interpretace, hudby a výtvarného díla.

Jak se díváte na podmínky pro tvorbu dnešních mladých umělců ve srovnání s tím, jaké měla vaše generace?
Řekl bych, že to nemají snazší než my, podmínky jsou podobné. Je pravda, že na vysokou školu byl nával tehdy stejný, jako je dnes. Byla sice směrná čísla, ale  profesoři  přijali  osm až deset lidí skutečně talentovaných. Dnes se do prvního ročníku narve velké množství studentů, po prvním semestru jich polovina odpadne a po druhém zůstanou opravu jen ti nejnadanější.

Pokládám za trochu nespravedlivé, že hodně pomohou rodiče, kteří zaplatí školné. To je už na  soukromých středních uměleckých školách. Učitelé se pak snaží udržet studenta někdy za každou cenu, bez ohledu na talent. Stejné je to na vysokých školách.

Dříve byl výběr  hodně selektivní. Například, když jsem se hlásil  na akademii    v roce 1965, z celkem 480 zájemců nás profesoři vybrali osm, z toho čtyři lidé byli protekční a čtyři s talentem. Z mého ročníku se výtvarnému umění celoživotně věnujeme dva. Na druhé straně se vyrojilo hodně amatérů. Ať si malují, proti tomu nic nemám, ale neměli by se srovnávat s profesionály. Škola přece jen určité zázemí dává.

Učil jste několik let na  Soukromé výtvarné střední škole v Písku. Co jste hlavně kladl studentů na srdce?
Především to, že každé ráno je třeba vstát a jít do školy.  Každá umělecká tvorba je tvrdá řehole. Vím to podle sebe. Někdy už v půl páté ráno jsem u stojanu. Někdy se všemožně snažíte a třeba tři měsíce nic nenamalujete.     Rozhodně se tedy nedá čekat na to, až přiletí múza.  Každý umělec si musí cenit svého talentu, hlídat si ho a neubíjet. Ve škole jsme měli kluka, kterého jsme všichni měli rádi, byl velmi talentovaný, ale bohužel chlapec své nadání propil. Na vysoké škole je to složitější, protože nad studentem nikdo nestojí a nepřipomíná mu povinnosti.

Sám přiznáváte, že Písek je městem vašeho srdce. Jak se město nyní chová k umělcům?
V poslední době docela závidím Vodňanským. Jde sice o menší město,  než je Písek, ale když jsem tam zahajoval výstavu, nejen že přišli lidé  včetně představitelů města    v neděli na vernisáž, ale ještě se hned obrazy prodávaly.  Podobné to bylo v Protivíně. To se v Písku nestane.    S manželkou   připravujeme noblesní výstavy, například   v Prácheňském muzeu vždy po pěti letech, na vernisáž chodí  stále ti samí lidé. Bohužel někteří proto, že se zadarmo napijí a  kumštu většinou nerozumí, a to mě deptá.

Další věc, kterou Vodňanům závidím,  je to, že v městském muzeu vystavují díla umělců spjatých s městem a regionem, který mají důkladně zmapovaný. V Písku  poklady taky jsou, ale zavřené v depozitářích. Přitom máme Františka Romana Dragouna, Velenovské, Radka Pilaře a další skvělé výtvarníky. Proto nechápu, že ve Sladovně, kde je tolik prostoru, se budou vystavovat pivní tácky. Na ty se lidé půjdou podívat jednou za život.

Co se týká  kultury vůbec, moc mě mrzí, že na  koncerty vážné hudby  nebo na výstavy do  Trojice chodí málo lidí. Neviděl jsem tady zástupce města, ani třeba učitele ze  základní umělecké školy.  Výjimkou je bývalý učitel  „zušky" Luděk Kotalík, který má muziku opravdu v krvi.