Karel Valter povýšil malířství na poezii

Podle jeho dcery Marie Valterové z Tábora (Valter tam žil po roce 1945 až do své smrti) ho prostředí hodně determinovalo. Pohledem tehdejší zástavby stál někdejší zájezdní hostinec mimo město u dnešní tužkárny Hardtmuth. „Do staré schwarzenberské hospody chodili dělníci, nedaleko byl chudobinec. Restaurace měla zahrádku s kuželníkem. Dědeček měl hospodu v nájmu, s rodinou tam měl byt, babička vařila, děda dělal číšníka,“ vypráví Marie Valterová o hostinci, který po roce 1948 skončil. Dnes ho připomíná menší stromořadí kaštanů. „Táta, když jsme z Tábora jeli do Budějovic, se na místo vždycky chtěl podívat. Pak se tam ale všechno změnilo a už neměl zájem,“ řekla Marie Valterová.

HUDBA A FOTOAPARÁT
Karel Valter se nejdříve zabýval hudbou, teprve později chodil k učiteli kreslení Emilu Pitterovi. Také začal fotografovat. V hospodě si vydělal na svůj první fotoaparát, který má jeho dcera dodnes v pozůstalosti a je pořád funkční. Mladý Karel začal vyvolávat snímky, zřídil si temnou komoru. Mimochodem tvořil tzv. fotogramy (Autor v komoře umístí pod zvětšovací přístroj fotopapír, na který klade předměty. Po osvícení papíru, jeho vyvolání a ustálení vznikne obraz.).

UČITEL EMIL PITTER
Praktičtí rodiče chtěli syna poslat do učení na malíře pokojů, ale nakonec šel na učitelský ústav, kde se zdokonalil v kreslení pod Pitterovým vedením. Právě tento umělec ho výrazně ovlivnil. První učitelské místo získal Karel Valter v Českých Velenicích, kde s ním „kantořil“ výtvarník a spisovatel Josef Bartuška. „Otec dlouho váhal, zda se bude věnovat muzice, nebo malířství. Hodně let to měl na půl. Odvážil se však donést Emilu Pitterovi své první obrazy. Ten mu řekl, ať v tom pokračuje. A bylo rozhodnuto,“ uvedla Marie Valterová. Následovala léta působení v avantgardní skupině výtvarných umělců a literátů Linie (1931-38).

Karel Valter se vrhl do sebevzdělávání, doháněl v malířství, co zameškal. A vyrážel do přírody. Jeho doménou bylo krajinářství. Když učil ve Velenicích, zachycoval tamní oblast Vitorazska, příhraniční území pod Třeboní směrem k Rakousku. Podnikals přáteli (Josefem Bartuškou a básníkem Oldřichem Nouzou) výlety. „Táta tam začal malovat do náčrtníku. Doma to, co viděl, dopracovával stříkanými barvami nebo akvarelem. Tento způsob práce mu vyhovoval,“ popsala Marie Valterová, která je také výtvarnicí (mj. podmalby na skle).

Vitorazsko představuje ranou tvorbu. Další krajinou, kterou malíř objevil a měl ji rád, bylo Kaplicko. S kamarády si tam pořídil chatu. „Líbilo se mu, že tamní krajina je nedotčená, divočejší. Později podobnou přírodu hledal v okolí Tábora. Malíř Antonín Šít z Chyšek mu poradil, aby šel na Jistebnicko,“ řekla Marie Valterová.

ODPOUTANÉ BARVY
Rané Valterovo dílo působí na diváky surrealisticky. Týká se to éry ve skupině Linie, kdy tvořil mědirytiny a lepty. Ve zralém období dcera u otce žádný surrealismus nevidí, spíše poetismus a kolorismus. Jeho styl byl založený na barvě a specifickém vidění. „Otec uměl s barvou pracovat. Používal takzvaně odpoutané barvy, které neodpovídají přesně skutečnosti, ale v přeneseném významu na plátně vytvářejí dojem daleko silnější, než je skutečnost,“ vysvětlila Marie Valterová. Mnohdy používal absurdní barevnost, např. pole zralého obilí mělo růžový odstín. Byl mistrem nenamíchatelných, nehezkých až šedavých barev, vedle nichž klad jasné tóny, které celý obraz rozezněly.

Za vrchol Valterovy tvorby se považují 80. léta až rok 2000. Maloval do pozdního věku. Podle dcery Marie se otec dlouhá léta vzpamatovával z koncentračního tábora, dlouho o něm vůbec nemluvil, do tvorby se nemohl pořádně ponořit. V této etapě života byl nemocný či spíše vyčerpaný, šíleně unavený. Dokonce si kvůli zdraví vzal ze školy půlrok neplaceného volna, což tehdy nebylo zvykem. „Dohromady se dal, až když šel do penze. Je vidět, že obrazy z té doby jsou vyspělé, dostal se k tomu, co vnitřně chtěl,“ míní dcera.

AJG: Přispěl k vývoji české krajinomalby

K uměleckému významu Karla Valtera se pro Deník vyjádřila kurátorka Alšovy jihočeské galerie Dita Pfeferová:
„Výtvarnou tvorbu Karla Valtera lze pomyslně rozdělit na dvě etapy. Ve třicátých letech je Valterova tvorba spojena s českobudějovickou avantgardní skupinou Linie. Ta se zaměřovala mimo výtvarné umění také na oblast hudby, lieratury, divadla, architektury i filmu a inspiračně čerpala z moderních uměleckých směrů – z expresionismu, kubismu, ale především ze surrealismu a z odkazu skupiny Devětsil. Valter tehdy pracoval s jednoduchými tvary a liniemi a ve své tvorbě se dotýkal geometrické abstrakce.
Po druhé světové válce se ve své tvorbě zaměřil na krajinomalbu, inspiraci čerpal především ve své domovině, v jižních Čechách. Na základě předchozích zkušeností a inspirace zobrazoval jihočeskou krajinu s vytříbeným výtvarným rukopisem a s hlubokým emočním záznamem. V expresivních krajinných obrazech je vyvažována barva, symbol, znak, atmosféra a pocit. Svým osobitým přístupem ke ztvárnění krajiny a přírody přispěl jistě velkou měrou k vývoji české poválečné krajinomalby.
Karel Valter je v Alšově jihočeské galerii zastoupen desítkami děl (malby, grafiky, kresby i koláže). Převážná část z nich byla nakoupena buď přímo od autora, či později ze soukromých sbírek. Ve sbírce najdeme díla, která vytvořil v době součinnosti se skupinou Linie, i obsáhlý soubor prací z poválečných let, inspirovaný především krajinou jižních Čech.“