K nové posile činohry patří P.U.D.L. a kruhy pod očima

Jako student napsal do kolonky dotazníku pod heslo Co ke mně patří zkratku P.U.D.L. Ačkoli se brání, že její obsah dnes bude znít pateticky, je zjevné, že 
v ta čtyři slova stále věří: Poctivost, Úcta, Dochvilnost 
a Lidskost. „Když jsme jako mladí vedli velmi duchaplné rozhovory s Lucií Polišenskou o herectví, definovali jsme tak, co je nejdůležitější, aby mohl člověk dělat divadlo," říká pětadvacetiletý Jiří Suchý z Tábora, posila činohry Jihočeského divadla.

Jeho přezdívka by mohla být Pan Zodpovědný. Přiznává, že bere divadlo vážně, byť má dle svého šéfa velký smysl pro humor a komediantské vlohy. Příklad: jako kluk rozeslal do různých castingových agentur dopis, že hraje 
v amatérském souboru v Táboře, chce se stát hercem 
a jestli mu někdo poradí.

„Bylo mi 13 let, neměl jsem to racionálně pod kontrolou,“ usmívá se, ale hned pokračuje. „Herectví mě hodně bavilo, byl jsem v malém Táboře a chtěl jsem víc. Jedna z variant byla psát dopisy," vzpomíná.

Zareagovala Jessica Horváthová, jež pořádá na zámku v Hrubčicích u Ivančic  workshopy. Napsala mu: Jirko, když člověk něco chce, tak toho zpravidla dosáhne, zvlášť, má-li dost sil za své sny bojovat. Mladík tam pak jezdil několik let a vědění nabíral mj. od Jany Altmannové.

Iniciační zážitky prožil 
u ochotníků v Táboře. Začal toužit po hraní a máma se 
s amatéry znala. „Přišel jsem dělat kompars k Maryše  a bylo to úžasné," líčí. Ovlivnili ho režisér Josef Konrád a také Jan Brůček z Bechyně, jenž ho coby čtrnáctiletého učil věci, jež mu vysvětlovali v prvním ročníku na DAMU.

První velká role přišla při studiích ve Švandově divadle, pod vedením Radovana Lipuse ztvárnil Běljajeva v inscenaci Měsíc na vsi. Znamenala pro něho první a vítaný střet s divadelní realitou. Štěstí měl v prvním angažmá, Moravském divadle Olomouc. Šel tam i se svou budoucí ženou Klárou Klepáčkovou 
a hned dostával velké role, začal Angelem v Shakespearově Něco za něco.

Pro jeho návrat na jih bylo ovšem stěžejní setkání s režisérem Martinem Glaserem, šéfem budějovické činohry. Ten si ho v Olomouci jako jednoho z pěti vybral pro náročnou inscenaci Arabská noc. Glaser v ní zavřel herce do plastových kvádrů, což byl pro Suchého napoprvé klaustrofobický pocit.

„Ale po pár zkouškách jsme zjistili, že se cítíme bezpečně. Byla to přelomová inscenace, intimní a intenzivní práce. Věděli jsme, že bude kontroverzní, a bylo nádherné sledovat, že během repríz čím dál méně lidí odcházelo a  čím dál víc jich na konci  vstávalo," říká.

Martin Glaser ho oslovil svým svěžím pohledem na divadlo 
i náročností. Proto se při možnosti odejít na jih nerozmýšlel. Potřeboval změnu, navíc se rozhodl založit rodinu. „Pověst Jihočeského divadla je skvělá, Pražáci se sem jezdí dívat na představení," oceňuje zdejší soubor.
V srpnu naskočil do Dekameronu před otáčivým hledištěm. Bál se první zkoušky 
a pohledů stylu Tak se předveď. Stresoval se ale zbytečně. Žádné jízlivé poznámky ani kritické oči kolegů. Naopak: velmi příjemná atmosféra.

„Je úžasný zážitek běhat 
v zámeckém parku, a když se poprvé objeví smrt a nad ní se vznáší krvavý úplněk…"
Na jih se po osmi letech vrací naplno. Přestěhoval se zpátky do Tábora, zrekonstruoval byt. „A v půli září čekáme děťátko, narodí se nám syn Vojta," popisuje.

Jakkoli působí na první vjem vážně, smyslu pro humor má dost. Prokazuje to 
v Cabaretu Calembour, což znamená kabaret slovní hříčka.  S kolegy vymysleli i nový termín: kvidoule. Je to rozpůlený večer, v první části skeče a písně, v druhé aktovka. Jako vtip na střední škole vznikl 
i přídomek z Tábora. „Rodiče jsou potomci táborské šlechty," řekne s kamennou tváří 
a až za chvíli se zasměje. Humor je patrný i v dotazníku, zmíněném v úvodu. Jako poznávací znamení tam dal Kruhy pod očima. „Ať spím, jak dlouho chci, třeba 12 hodin, probudím se a mám je tam," říká s úsměvem.