Před osmi lety vydal Josef Formánek svůj debut. Knížka Prsatý muž a zloděj příběhů byla i pro mne tehdy vítaným osvěžením a od té doby žije svým vlastním, na autorovi nepříliš závislým životem. Z cestovatele, publicisty a vůbec muže mnoha tváří se stal spisovatel. A já se musím přiznat k tomu, že jeho čtvrtá kniha, Umřel jsem v sobotu, byla nad moje síly.

Temný příběh jedné třebíčské rodiny, nápisu na domě a dvacátého století je sám o sobě velmi silný. Formánek líčí osudy Josefa Marana málem přesněji či uvěřitelněji než své vlastní. Jakmile ale začne k tomuto příběhu vázat příběh svůj, jakmile se pokouší dumat, jako by promlouval skrze jeho text sám Bůh, jakmile se příběh 'obalí do Formánka' a autor mě vede, nechci ho už následovat. Právě tehdy, když se v textu mluví o obtížích se psaním, když se vede monolog o pití, je kniha studená, vypravěč nepřesvědčivý, prvoplánový či klišovitý. Své 'tajemno' nabízí čtenáři již na přebalu, a tak z něj na konci knihy vlastně nezbývá nic.

Snažím se na knize najít to, čím mě zaujala. Vrací mě to k příběhu Maranových, jenž by sám vydal na rozsáhlejší povídku. Je to však dosud umění, nebo už zručnost, když z povídky na pár desítek stran vytepe autor román málem dvousetstranný? Není to všechno nakonec jakási autokarikatura Josefa Formánka, pokus čelit růstu vlastního ega nad limit snesitelnosti? Tomu by napovídala místa podobná, jako je Stín mraku (s. 28-29), kde se autor nechává unést jednoduchými, jako by nehledanými rýmy. Tomu by také napovídal koncept vševědoucího vypravěče.

Čemu však odpovídá věta-odstavec, znějící takto: „Když scházel k potoku, kde ten neznámý hajzl udělal něco tak krutého, že Josef teď mlátil pěstmi do stromů, až měl ruce celé od krve.“ (s. 49)? Spěchu, aby román vyšel do Vánoc 2011? Bál se tentokrát Josef Formánek, že bez něho kniha 'svůj život' žít nezačne? Jako nakladatel bych nejspíš řval: zkrátit, odžvanit, nechat příběh nadechnout – má na to.

Hodnocení Deníku: 50%

TOMÁŠ VEBER
Autor je kulturní kritik

tom.veber@seznam.cz