„První kapela, která přinesla trochu humoru 
a dobré nálady, ale přitom navíc dobře hrála a zpívala,“ řekl kdysi o Votvírácích porotce Leoš Kosek při jejich úspěšném tažení 'pavoukem'Porty 
v roce 2008. Vypovídá toto hodnocení něco i o druhé desce této písecké formace?

Osu Votvíráků tvoří bratři Petr a Michal Novákové, autoři předloženého repertoáru (v poměru 13:2) a zasloužilí bluegrassoví muzikanti, kromě jiného pilíře bluegrassové kapely Kvintet. Zdá se tedy, že s takovým základem je tvrzení o dobře hrající kapele celkem pochopitelné. Jenže Votvíráci jsou žánrově usazeni ponejvíc na pomezí country a swingu; bluegrass je jen jednou z dalších příchutí, stejně jako troška folku nebo polky. Banjista Michal hraje ve většině písniček lehoučkou, 'hodnou elektriku', v bookletu zvanou „elektrické dokyndžo“. Nejvýraznějším a nejčastějším instrumentálním sólistou je mandolinista Vlastimil Vitěka; zbytek kapely tvoří nemastná neslaná rytmika (kontrabas a „buben štětkový“). Sóloví zpěváci nejsou příliš výrazní; rozdíly mezi nimi jsou, jenže který je ten lepší, se z bookletu nedozvíme.

Co se týče „humoru a dobré nálady“, je jasné, že swingující muzika jde tomuto pocitu naproti. I na bluegrass lze napasovat veselé až vysloveně vtipné texty, jak víme minimálně od časů legendárních českobudějovických Bobrů. Jenže Votvíráci zkoušejí různé postupy, v žádném vlastně nejsou doma a výsledky pak nic moc. Funguje lehce hospodský a přesto ještě vtipný humor – v countryfolkové Poslední dvanáctce nebo v písničce Voajéři zpočátku jedoucí v mládkovském stylu, včetně úvodu „za ohradou 
z drátu/zlomil jsem si hnátu“ a posléze přecházející do polkově-šlapeťáckého refrénu „My voajéři jsme frajéři/to se nám to rýmuje". K tomu lepšímu patří jen tak vesele odlehčené songy Holky jihočeský velebící (údajné) jihočeské ženy, které „je za co vzít“ (na rozdíl od pražských anorektiček), a swingové Neholím se či Vypálený švestkoví, kde hezky pasuje melodie s textem.

Votvíráci podruhý je název nového alba skupiny Votvíráci.Jenže minimálně stejně je tu hlušiny. Sním si pod čepicí nebo Camaquey těžící 
z prosté skutečnosti, že někde jinde je „moře šumící, palmy zelený a žlutá pláž“. Mlejn starýho Berty je přihlouplá pohádka o čertech, ani pro děti, ani pro dospělé. Několik historek (třeba Holky a rohlíky), které postrádají nějakou jiskru, nejlépe v podobě neobvyklých a vtipných rýmů, kterých se – nejen v této písni – zoufale nedostává.

Hodnocené cédéčko prokázalo, že hlavní síla Votvíráků je v osobním kontaktu, určité schopnosti okouzlit. Z „konzervy“ většina kouzla zmizí. 
Z deklarovaných předností zbylo pár špičkových bluegrassových sól nasazených doprostřed většinou nepříliš strhujícího monotónního beglajtu, obehrávajícího nepříliš silné melodie. Texty snad jdou po dobré náladě, ale na komoru příliš nemíří. Aby mi bylo rozuměno: beru tříakordové bluegrassové klišé Kauboj Billy Kolt, protože s pistolnickým textem paroduje to, 
o čem jsme se v 70. letech domnívali, že je country. Ale proč tu je Dám se vést – jen lehce mírnější klišé, které vypadá, že je myšleno vážně?

Hodnocení Deníku: 40%

TOMÁŠ HRUBÝ
Autor je hudební publicista