Téměř přesně po 100 letech jsme se sešli v salonku restaurace U Rychtářů, abychom si vyslechli Dudáckou besedu, rekonstruovanou pracovníky Prácheňského muzea v Písku.
Programem nás provázel Mgr. Jan Kouba.

V první části vylíčil život Čeňka Zíbrta, rodáka z Kostelce nad Vltavou. Ten se narodil v roce 1864 v bohaté rodině, během krátké doby mu však tragicky zemřel otec, potom i matka s čerstvě narozenou dceruškou. V necelých třech letech zůstal sám, starali se o něj prarodiče. Upnul se na učitele a ve škole vynikal nad svými spolužáky. Začal studovat v Písku, potom odešel do Prahy, kde se věnoval historii.

V té době se nepsalo o každodenním životě běžných lidí. Zíbrt založil časopis „Český lid“ a v něm popisoval jejich různé činnosti. Měl odezvu v reakci lidí a časopis ho proslavil. Vydával i knížky, například Z historie piva, Jak se kdy v Čechách tancovalo, Veselé chvíle v životě lidu českého…

Jeho díla jsou dnes obrovským pramenem pro zkoumání minulosti. Vydal také 5 dílů Bibliografie české historie, kde sepsal všechny články o české historii.

Čeněk Zíbrt byl slavný, ale šťastný nebyl. Byl univerzitním profesorem, uznávanou kapacitou, ale neměl rodinu. Oženil se až rok před svou smrtí v roce 1931, vzal si sestru své studentky.
V letech 1917 až 1920 vymyslel pořad, se kterým objel celé Čechy, navštívil i Vídeň. Poprvé s dudákem Michalíčkem a houslistou Paprštejnem vystoupili úspěšně na pražském Žofíně a dále ještě nejméně na 300 místech. Na tyto chvíle vzpomínal Zíbrt jako na nejnáročnější, ale nejhezčí období svého života. (Bylo to opravdu náročné, po práci totiž jel vlakem na místo a po besedě se zase v noci vracel domů.)

Ve Zbirohu poznal platonickou lásku Toničku, která psal z cest – například: „Není to nic platný, dnes dudáme v Blatný.“

27. října 1918 nocoval po besedě v Protivíně. Jeho dudák jel do Písku, kde zahrál 28. 10. 1918 na balkoně hymnu. (Nejprve k překvapení všech rakouskou, ale pak plynule přešel na Kde domov můj.)

Programy dudáckých besed se zachovaly v archivech.

Dudy jsou prastarý dechový hudební nástroj, původně z Egypta a Přední Asie. Odtud se rozšířily i do Evropy. V 13. století zažily dudy svou renesanci. Pastýři hráli na dudy - „nadouvali kozla“ nebo „ždímali kozla“.

Česky se jim říkalo dříve „kozice“, na Moravě zase „gajdy“.

Dudy proslavilo dílo J. K. Tyla, s nímž je neodmyslitelně spjato se Švandou dudákem. Ten odešel do Turecka, kde byl odsouzen k smrti. Před popravou ho zachránila právě hra na dudy. Švanda je slovo s více významy – nejen „legrace“, ale třeba kaše z borůvek nebo i brambory se zelím. Figurka českého dudáka byla v betlémech. S dudami je spojené i přísloví: „Jak dudy nadmeš, tak hraj“, „velké gajdy, málo dechu…“ Mgr. Jan Kouba konstatoval, že v Písku není bohužel ani jeden dudák. Potěšitelné ale je, že ve Strakonicích dnes hrají i děti.

V druhé části programu zazněly známé písně v podání houslistky Ludmily Vilánkové a Martina Matějky, který zahrál na originální dudy z původního představení před sto lety. I tehdy zazněly československé dudácké písně: Ó, Velvary, Bejvávalo, Tancuj, tancuj, Kdyby byla Morava, Holka modrooká, Zelení hájové, Žádnej neví jako já, Pec nám spadla.

Na závěr jsme společně zazpívali píseň od Karla Baláka, která vznikla rovněž před sto lety. Její text, přepsaný v roce 1957, uchovávala ve svém archivu rodina Ing. Mašindové. V dlouhých pěti slokách s refrény je popsáno předčasné vyhlášení republiky 14. října 1918 v Protivíně. Na prázdninovém setkání se s písní členové PVK seznámili a nyní ve spolupráci s oběma hudebníky ji na nápěv od Karla Hašlera Bílý kvíteček (Když jsem mašíroval ke hranici…) zazpívali.

Univerzitní profesor Dr. Čeněk Zíbrt si zaslouží, aby se připomínal: historik, systematický národopisec (písně vybral ze všech koutů republiky), který svým úsilím přispěl k znovuobjevení již téměř zapomenutého hudebního nástroje.

za PVK Helena Mašindová