Jeho jihočeská mise je ale u konce. V pondělí si ráno zatrénoval s prvním týmem, večer s juniory a ve středu ráno odlétá do Columbusu, kde se bude chystat na start letošního zkráceného ročníku NHL.

Měli jste už před víkendem nějaké indicie, že je dohoda v zámoří na spadnutí?
Ani bych neřekl indicie. Od prvního momentu bylo dané, že se to každý den může dohodnout. Bylo dané, že lockout mohl skončit kdykoliv. Po mém příletu jsme spolu dělali rozhovor a říkal jsem, že se NHL rozběhne po Vánocích. I když nejsem žádný prorok a nemám křišťálovou kouli, tak došlo na má slova. Nakonec se začalo o týden dříve, než bych já sám čekal. Počítal jsem, že jednání půjdou až do toho nejpozdějšího možného termínu.

Zpráva o konci výluky k vám dorazila při cestě na extraligový duel do Zlína?
Ano. Měli jsme s Milanem Michálkem a Martinem Hanzalem informace z první ruky  od Andy Ference, který byl přítomen všem jednáním v New Yorku. V momentu, kdy jsme informaci dostali, jsme chtěli co nejdříve alarmovat tady budějovický klub, aby za nás dva s Milanem třeba mohli poslat náhradní hráče. V dané situaci už jsme prostě ve Zlíně hrát nemohli, protože ten risk zranění tam byl. Jakmile byla smlouva dohodnuta, tak se náš zaměstnavatel bohužel změnil z jednoho místa na druhé. Proto jsme se takhle rozhodli.

Jak zareagoval trenér Draisaitl, když jste ho v autobusu u Pelhřimova informovali o tom, že vystupujete a dál nebudete pokračovat?
Byl více než vstřícný a chápal to. Vysvětlil jsem mu situaci a jak se věci mají. Pokud mi někdo bude tvrdit, že jsme tady s touto možností nežili, tak je buď ignorant, nebo hloupý. Všichni jsme museli počítat s tím, že jednou k něčemu podobnému  dojde. Jediná hloupá věc je, že se to stalo zrovna na cestě na venkovní zápas a nebyli k dispozici další dva kluci, kteří by za nás mohli zaskočit.

Informaci o konci výluky jste dostal textovou zprávou na telefon od Andrew Ference?
Ano. Vystoupili jsme u Pelhřimova a počkali jsme na pana Michálka, který byl tak hodný, dojel pro nás a odvezl nás do Budějovic. Nemělo cenu do Zlína jezdit, protože člověk v té chvíli potřebuje především sehnat informace. Zařídit věci kolem odletu, protože nedostanete čtrnáct dní na to, abyste se mohl se všemi rozloučit a v klidu všechno nachystat. Dostanete jeden až dva dny a letíte.

Kdy vám bude začínat tréninkový kemp v Columbusu?
Volal jsem na klub, ale všechno se událo tak rychle, že mi nikdo nebyl schopen dát konkrétní údaje. Ani můj agent pořádně nevěděl, co se bude dít. Všichni byli překvapeni, že se to dohodlo tak rychle. Předpokládalo se, že se to potáhne až do posledního možného dne. Jediná jistota je, že smlouva je podepsaná. Všechno ostatní je skutečně hodně čerstvé.

Už máte vyřízenou letenku do Columbusu?
V průběhu neděle jsem si to zařídil a ve středu ráno odlétám. Alespoň tak mám možnost rozloučit se s klukama v kabině. Byl jsem tady tři měsíce, což je velká část sezony. Na zápas ve Zlíně jsem se díval na internetu a je škoda, že kluci nedosáhli na body. Ještě pět minut před koncem to bylo 2:2, ale opět se nám stalo, že nejsme schopni hrát celých šedesát minut. To se opakuje několik posledních zápasů.

Kromě tréninkové jednotky s prvním týmem jste si zatrénoval i odpoledne s juniorkou. Chcete být na kemp Columbusu dobře připraven?
V neděli jsem nic nedělal. Pouze jsem vstal a sedl si do autobusu. Pak už jsem jenom strávil celé odpoledne s telefonem u ucha. Proto si přidávám v tréninku.

Když se ohlédnete za svým působením v dresu Mountfieldu, budou to příjemné vzpomínky?
Určitě je to zkušenost. Stejně jako pro mě byla zkušenost ta sezona v první lize před osmi lety. To byla do života také zkušenost k nezaplacení. Budu vzpomínat na to, jak skvělí tady jsou diváci a podporují svůj mančaft. Především ten kotel za brankou. Diváci by samozřejmě chtěli, abychom každý zápas vyhrávali a dávali šest nebo sedm gólů. Na to, jak se tady fandí, budu moc vzpomínat. Na Vánoce přijela moje manželka s dětmi a byli na zápase s Kladnem. Vašíkovi už je dvanáct let, Verunce devět. Sportují a znají z Ameriky jiný styl fandění. Byl jsem rád, že tenhle zápas mohli vidět a moc se jim to líbilo.

Kvalita extraligy vás zaujala?
Jsem rád, že jsem ji mohl okusit. V životě jsem ji nehrál a má vysokou kvalitu. Až si jednou po letech otevřu s manželkou červené víno nebo budu s nějakým kamarádem na pivu, tak určitě budu vzpomínat v dobrém, protože jsme tady prožili spoustu hezkých chvil.

Budou v těch vzpomínek i nějaká negativa?
V každém případě jsou tam věci, které nemohu přenést přes srdce a s čím se nikdy nesmířím. Především filmování při zápasech a také, že jsou tady hráči, kteří hokeji nedávají všechno. Hokejový vlak kolem vás jede jenom jednou.Buď do něj naskočíte, nebo nenaskočíte. Spousta kluků potom někde v hospodě u piva vypráví, že kdybych já tenkrát a co já jsem mohl být. To je brzda celé společnosti a českého sportu. Chybí nám touha chtít a dokázat něco navíc. Dostat se přes svůj komfortní level. Udělat něco navíc. A ne jenom, když se někdo dívá. Hlavně, když se nikdo nedívá. Nejde jen o zápasy, ale o tréninky, kdy na sobě člověk pracuje. To je pro mě největší zklamání, které jsem tady za tři měsíce zažil. To, jak se k sobě hráči chovají bez respektu. Filmují, snaží se přihrávat určité situace a nedávají do toho všechno.

Hovoříte o tom, že někteří hráči nedávají hokeji všechno. To máte na mysli některé své spoluhráče z Mountfieldu?
Také. Nebudu říkat konkrétní jména. To by nebylo fér. Někteří to ale ví, protože jsem s nimi o tom mluvil. Není to ale jenom z tohoto týmu. Myslím to všeobecně. A je to škoda, protože je tady spousta opravdu kvalitních hráčů. Chybí jim ale vůle a větší drajv, aby udělali posun vpřed. Až se jim jednou bude schylovat ke konci kariéry, jako se schyluje mě, tak si teprve třeba uvědomí, že mohli udělat více. Věřím, že to některé trkne a ještě to dokáží.

Svůj zřejmě poslední zápas v kariéře v českobudějovickém dresu proti Plzni jste nedohrál, když jste na střídačce rozštípal hokejku a po desetiminutovém trestu musel předčasně do kabin. Byl to projev velké frustrace. Co vás tak rozčílilo?
Byla to velká frustrace, ale neměli s tím nic společného rozhodčí ani soupeř. Bylo to z výkonu nás všech. Emoce ke mě vždycky patřily a kolikrát mi pomáhaly k lepšímu výkonu. Člověk je ale musí udržet na uzdě, což jsem nedokázal. Je to moje chyba, protože jsem ze se udělal bambulu a připravil jsem se o deset minut hokeje. A navíc jsem oslabil mančaft, což mě mrzí. Také jsem nevěděl, že se za to dává deset minut. Jinak bych ji šel rozmlátit někam do tunelu.

Hokejku jste zdemoloval po nepovedené přesilovce. Ta byla tím impulzem?
Souvisí to s těmi určitými body, o kterých jsme mluvili. To byl také jeden z důvodů frustrace. Je to něco, co nemohu přenést přes srdce. Raději budu nastupovat s hráči, kteří na tom nejsou s talentem tak dobře, ale na ledě odevzdají všechno. Pak tam máte někoho, kdo na to s prominutím kašle a nedává tomu všechno. Hokejisté jsou profesionálové a musí být mentálně silní a odolní, protože tlak tam je, byl a vždycky bude. Pokud to někdo nedokáže přenést přes srdce, tak to prostě nejde. To byl hlavní důvod, proč jsem tady rozmlátil hokejku.

Nemrzelo vás poté, že to byla přece jen nepřiměřená reakce?
Člověk pak samozřejmě večer leží v posteli a přemýšlí o tom, jestli se to třeba nedalo udělat jinak. Každý by měl být především pozitivní, ale někdy se to tak nahromadí, že to došlo až do takovéhoto momentu. Je mi líto, že jsem to udělal. Určitě to není nějaký dobrý vzor pro děti. Na druhou stranu já to nedokáži dusit v sobě a nikdy se s tím nesmířím. I když budu jednou trénovat nebo v jakékoliv jiné roli působit u hokeje, tak to budu od všech hráčů vyžadovat. Budu tvrdý, jako jsem se naučil za celou kariéru být tvrdý k sobě. Proč mít nízké cíle. Když už se něco dělá, tak se to má dělat naplno. Aby se člověk na sebe mohl podívat do zrcadla, tak pro to může udělat daleko více. Každý den se můžete zlepšit, a je úplně jedno, jestli je vám osmnáct nebo čtyřicet. Ale málo hráčů chce udělat něco navíc.