Odchovanec hradeckého hokeje, který v Česku působil v Českých Budějovicích a v Liberci, hrál i v nejvyšších soutěžích ve Finsku, Švédsku či na Slovensku, je šéftrenérem klubu a zároveň sportovním manažerem, takže veškeré sportovní záležitosti sportovní má na starosti právě on.

Střelci fungují od roku 2013, vznikali takříkajíc na zelené louce. Co bylo hlavním důvodem  založení hokejového klubu?
My klub v roce 2013 zakládali především s myšlenkou pomoci vrátit hradecký hokej na výsluní, protože v té době už tady mládežnické kategorie skomíraly. Nebylo to jednoduché, ale výsledky se postupně dostavují. Máme naplněné všechny kategorie a jsme schopni konkurovat v žákovské lize, dorostu i juniorech a postupně začínáme zásobovat i tým mužů. Začínali jsme s ročníky 2003 až 2005 a někteří z těch kluků už dnes nakukují do seniorského hokeje. A to je další z našich cílů. Chceme, abychom v horizontu několika málo let měli sedmdesát, osmdesát procent hráčů v týmu mužů z našich odchovanců. To tady dříve nebylo. Kluci po juniorské kategorii končili, protože v tehdejším Vajgaru hráli hokejisté odjinud.

Co bylo tehdy pro vás nejtěžší?
Asi přesvědčit veřejnost o našich úmyslech. To nebylo jednoduché a trvalo to celkem dlouho. Potřebovali jsme lidi nakopnout, aby si uvědomili, že to, co se dělo ve Vajgaru, nebylo dobré. Že se nepracovalo s mládeží tak, jak je zapotřebí. Samozřejmě jsme o tom, že je třeba začít pracovat jinak, přesvědčovali i představitele města. Myslím, že jsme naší poctivou prací, kterou jsme navíc dělali zdarma, dokázali, že to myslíme vážně a chceme to dělat i nadále.

Z čeho naopak máte radost a jste na to hrdí?
Největší radost mám z toho, že se dokázala stabilizovat ekonomická situace v klubu a povedlo se nám nastavit vizi a koncepci, kterou všichni ctí, i tréninkový proces, jenž funguje. Hmatatelným důkazem jsou naši odchovanci, kteří působí v extralize dorostu či juniorů. A že to děti baví a mají o hokej zájem. Máme plné nábory, to je pro nás ta největší odměna. Děti jsou šťastné a na tréninky se těší.

Takže o malé adepty hokeje nemáme nouzi?
Může to být samozřejmě vždycky lepší. Každá kvalita vychází z větší kvantity. Jsme menší město, je tady konkurence dalších sportů. My samozřejmě nemáme v každé kategorii padesát hráčů, to mají jen v největších městech, ale je jich patnáct, dvacet a my z nich musíme udělat hokejisty. Někdo samozřejmě postupně odpadne, ale stěžovat si nemůžeme, náborové tréninky jsou plné a v tom vidím budoucnost.

Hokej samozřejmě není levný sport, nyní je to ještě ovlivněné situací s cenami energie. Co by vám nejvíce pomohlo?
Těch deset let se stále snažíme přesvědčit představitele města, aby dětem aspoň zaplatili led. Děláme to samé, co před lety KLH Vajgar, kterému město tyto prostředky poskytovalo. Nám se dosud sportovní komisi a vedení radnice přesvědčit nepovedlo, aby dalo sportoviště k dispozici a přidalo prostředky na činnost. Mám informace z různých koutů republiky, že to jde. Třeba ve Vrchlabí, které má dvanáct tisíc obyvatel, hokejový klub provozuje zimní stadion a město navíc dotuje další věci a na činnost dostává peníze i áčko mužů. Byli bychom rádi, kdyby se nad tím místní politici zamysleli, protože jsme sport s největší členskou základnou a nechceme nic jiného, než aby mládeži zaplatili sportoviště.

Zmínil jste, že někteří vaši odchovanci působí v extralize dorostu a juniorů. O koho jde konkrétně?
Jsou to třeba Kotalík, Křivánek, Beran či můj syn. O naše hráče je zájem, což je vizitka kvalitní práce. Hrajeme několik let žákovskou ligu, v popředí tabulky se pohybují i dorostenci a junioři. Dokážeme se rovnat i větším klubům po celé republice. A bude jich víc, jak tomu kdysi dávno v jindřichohradeckém hokeji bylo pravidlem. A musím zmínit i některé juniory, kteří už nastupují za muže. A třeba Filip Svoboda je jejich nejproduktivnějším hráčem.

Je jasné, že seniorský tým je výkladní skříní každého klubu. Jenže hradeckým hokejistům se poslední dvě sezony, kdy jsou pod hlavičkou Střelců, nepovedly. Co s tím?
My samozřejmě kritické hlasy vnímáme. Všichni víme, jak to bylo. Hráči nás požádali, abychom je z Vajgaru vzali pod svá křídla, což jsme udělali, protože tím byla naplněna i celá kontinuita klubu, abychom měli všechny kategorie od nejmladších až po muže. Samozřejmě bude postupně docházet ke generační výměně. Je tam řada hráčů, kteří budou pomalu končit a musí je nahrazovat naši odchovanci z juniorského družstva. Rozhodně nechceme jít cestou nákupů hráčů odjinud, na to ani nemáme prostředky. To tady bylo a nedopadlo to dobře. Kdo bude mít na to hrát ve vyšších soutěžích, půjde tam, ostatní najdou uplatnění v našem áčku.

V jakém časovém horizontu by podle vás mělo dojít k výraznější obměně a výkonnostnímu progresu?
Už na začátku, tedy před těmi deseti lety, jsme říkali, že cesta k tomu, aby seniorský hokej v Jindřichově Hradci opět začal vzkvétat, potrvá takových patnáct let. Myslím, že za dvě, tři sezony už bude zformovaný nový tým, tvořený především vlastními odchovanci a citlivě doplněný o pár hráčů odjinud, který by měl hrát na předních příčkách krajské ligy a pak se pokusit postoupit do II. ligy a stát se jejím stabilním účastníkem, což je podle mého soudu soutěž, která by při možnostech klubu Hradci slušela.

Proslýchá se, že vás nedávno oslovil českobudějovický Motor a byl jste jedním z adeptů na post sportovního manažera mládeže. Můžete to potvrdit?
Ano. V prosinci jsem dostal nabídku od Martina Hanzala, který se společně s Filipem Novákem a dalšími snaží pozvednout mládežnický hokej v Motoru, nastavit nový směr, udělat systémové změny a vymýtit ty nezdravé věci, které se tam děly. Samozřejmě mě to potěšilo, je to i dobré vysvědčení, že v Hradci děláme hokej dobře. Dohodli jsme se, že definitivní rozhodnutí padne po olympiádě dětí. Vážím si nabídky, ale u Střelců máme rozdělanou práci, takže jsem nakonec odmítl. Nyní máme před sebou valnou hromadu, rozhodl jsem se opět kandidovat společně s dalšími do vedení klubu a čeká nás spousta důležitých věcí, o kterých jsem už hovořil. Motorem jsem si prošel a přeji mu jen to nejlepší a naším přáním je, abychom naše nejtalentovanější hokejisty mohli v budoucnu s čistým svědomím posílat právě do jihočeské metropole a nemuseli pro ně hledat kluby po celé republice, kde s mládeží pracují lépe.