Jan Drábek (58) si svůj pracovní nástup na zimní stadion bude pamatovat zřejmě až do konce svého života. Začal zde totiž pracovat v srpnu 1968, takže za několik měsíců zde bude již čtyřicet let.

Oldřich Vlk (64) je v současné době na píseckém zimáku služebně i věkově nejstarší, neboť je zde od 1. dubna 1968. „Teď zde pracuji už jenom jako důchodce – brigádník,“ směje se jmenovaný.

Vzpomenete si ještě na své pracovní začátky na místním zimním stadionu?

Jan Drábek: Na místní stadion chodili tehdy dělat hlavně brigádníci. Já pracoval s elekrickým vozíkem zvaným „ještěrka“. Byl to vozík s nadstavbou ZVVZ Milevsko. Brigádníci shrabali tak za čtyři minuty led, já jezdil s vozíkem, vzadu mi jeden z nich pouštěl vodu a takto potažením se dělal led před zápasy i mezi jednotlivými třetinami. V tu dobu byl zimní stadion ještě odkrytý, led umělý, ale když pršelo nebo padalo listí, dalo nám hodně práce, než jsme vše uklidili a upravili led na požadovanou kvalitu.

Když se pak začal dělat led o něco dříve, přikrývali jsme ho padáky a čáry jsme dělali jednoduché, ne plné, aby je sluníčko nerozehřálo.Když napadl sníh, házel se hned za mantinely a po skončení denního provozu se pak vyvážel traktorem mimo stadion. V tu dobu se v Písku hrála národní liga, pamatuji městská derby Jitex – Dukla, kdy na utkání chodilo až tři a půl tisíce diváků.

Oldřich Vlk: V sezoně 1975–76 byl zimní stadion zastřešen a od té doby jsme měli práci o něco lehčí. Ještě se musím zmínit o tom, že tehdy se led řezal námi zhotoveným hoblíkem. Stalo se nám, že při dělání ledu, kdy plocha byla zhotovena z umělých trubek a zasypaná pískem, se nám podařilo tímto hoblíkem proříznout trubky. Všude pak stříkala solanka. Bylo to mnohem těžší, než teď. Dneska dělat led rolbou je už celkem pohoda.

Bylo hodně těžké udržet led v požadované kvalitě?

Jan Drábek: Když byl zimní stadion ještě odkrytý, tak ano. Museli jsme údržbě ledu věnovat opravdu hodně času.

Není vám líto, že dnes chodí na druholigové zápasy kolem pěti set diváků?

Jan Drábek: To víte, že ano. Písecký hokej by si zasloužil nejen větší podporu diváků, ale i vyšší soutěž. První liga dospělých by městu i klubu slušela. Tehdy, když hrály ligu dva písecké týmy, byl ve městě hokej každý třetí den.

Řekněte, co to všechno obnáší, když jste ve službě?

Oldřich Vlk: Původně jsme měli dvanáctihodinové směny, dvě ranní a dvě noční. V současné době se to takto praktikuje pouze dva měsíce v roce, od července do září. Poté máme ranní směnu od šesti do půl třetí a odpolední od půl třetí do jedné v noci, a to, když už není třeba v nočních hodinách mrazit. Na směně jsme vždycky dva pracovníci a střídáme se celkem tři směny.

Jak jste se vyrovnávali s postupnou modernizací pracovní techniky a celého zařízení?

Oldřich Vlk: Rolba je zde už čtvrtá. Ta první byla jednodušší, současná je už moderní, ale zpočátku jsme s ní měli problémy. Ale postupem času jsme „mouchy“ vychytali a nyní je už všechno v pořádku. Dříve to bylo složitější, neboť všechno se tahalo traktorem. Sníh se nahrabal do středu hřiště a pak se shrnoval do sněžné jámy.

Jan Drábek: Když jsme tenkrát přivezli z Teplic první rolbu, musel jsem se s ní naučit jezdit před diváky za necelé tři dny. Nebylo to jednoduché, člověk viděl rolbu poprvé v životě a za několik dní se už hrál hokej.

Když „ hladíte“ led mezi třetinami, slyšíte z rolby nějaké hlášky od diváků na vaši adresu?

Jan Drábek: Každé utkání se dohrálo. Nepamatuji se, že by zápas skončil předčasně kvůli stavu rolby. A to víte, že si diváci z hlediště občas písknou nebo zakřičí nějaký ten hec, ale všechno je to v dobrém.

Je pro vás hodně náročné, začít dělat led už v červenci?

Oldřich Vlk: Pokud se chytne začátek, kdy není velké horko a udělá se včas ledová vrstva, je to v pohodě. U starých kompresorů byl problém, že se nám při vysokých teplotách hodně hřály. Dříve jsme brali vodu z řeky a ta když měla kolem dvaceti stupnů, měli jsme problém, abychom jeli na dva kompresory. Dneska je to docela jiné. S novým zařízením ještě nemáme zkušenosti, neboť bylo nainstalované až po začátku letní sezony. Uvidíme, co to začne dělat od července, až začnou být venku vysoké teploty.Všichni ale říkají, že by to mělo dobře fungovat.

Oba jste na zimáku zažili nechvalné záplavy v roce 2002. Jak to zde tehdy vypadalo?

Oldřich Vlk: Tehdy v srpnu 2002 byl už hotový led. Voda v řece začala stoupat a v půl dvanácté v noci jsem byl na zimák vypnout elektřinu. To ještě chybělo osmdesát centimetrů, aby voda přetekla vant u řeky. A ráno 13. srpna bylo na zimáku dva a půl metru vody. To byl velký problém. Nejhorší bylo bahno, které bylo prakticky všude, ve strojovně, na chodbách, v šatnách. Dalo nám všem hodně práce, než jsme dali stadion znovu dohromady tak, aby se zde opět mohlo hrát. Však to také trvalo několik týdnů.

Jan Drábek: První tři dny jsme se na stadion nedostali, ale hned, jak opadla voda, začalo se s uklízením bahna. Velkým štěstím bylo, že nedošlo k žádné vážnější havárii, nádrže se nezvedly, i když to bylo na hraně. A možná by se i nic nestalo, kdyby trubky praskly, neboť voda čpavek pohlcuje a té tady bylo tolik, že by se zřejmě nic nestalo. Ale to jsou jenom dohady.

Jak dlouho zde ještě vydržíte pracovat?

Oldřich Vlk: Já měl coby důchodce smlouvu do konce března. Když bude o mě zájem i na novou sezonu, tak bych ještě nastoupil.
Jan Drábek: Já mám do důchodu ještě čtyři roky, a ty bych zde chtěl vydržet, abych s hokejem ještě něco prožil.

A až tady budete jednou končit, co byste popřááli svým následovníkům?

Oldřich Vlk: Současné osazenstvo je zde stabilní a neměnné, takže si myslím, že náš odchod kolegy nijak nepoznamená. Oni si určitě se vším poradí.
Jan Drábek: Když bude každý z nich brát tuto práci jako svého velkého koníčka, tak u toho vydrží hodně dlouho. Je to velmi zajímavá práce. Pokaždé je zde něco jiného, pokaždé vidíte jiný hokej.

Chodí za vámi se svými starostmi či problémy napřílad hokejisté?

Oldřich Vlk: Dříve, když zde byla ještě mužstva Dukly a Jitexu,tak ano, to jsme měli s hráči kamarádské vztahy. Oni chodili za námi, my zase za nimi do šatny. Nyní je to docela jiné. Abych pravdu řekl, já takových sedmdesát procent hráčů A–týmu vůbec neznám. Většinou jsou odjinud,navíc věkový rozdíl mezi námi je dost velkýa i trenéři si nepřejí, abychom za nimi chodili, takže to respektujeme. Dříve byly naše vztahy s hráči kamarádské, ale to už teď neplatí.

Jan Drábek: Když hráči Dukly nebo Jitexu trénovali dopolodne, byli jsme s nimi častěji v kontaktu. V současné době hráči trénují až navečer a my je vidíme prakticky až při zápasech na ledě.

Řekněte na závěr, na které období píseckého hokeje nejraději vzpomínáte?

Jan Drábek: Já velice rád vzpománím na kalifikaci o postup do první ligy, což byla tenkrát naše nejvyšší hokejová soutěž. To zde hrály týmy jako Karviná, Poprad, České Budějovice a zápasy měly opravdu velmi dobrou úroveň. Zimní stadion byl plný diváků a ti si zápasy pěkně užívali. I atmosféra v hledišti byla skvělá.

Oldřich Vlk: Já bych začal z jiného soudku. Myslím si, že kdyby dnešní hokejová mládež měla takové podmínky ke sportu jako v době, kdy jsme sem nastoupili, kdy si každý hráč sám tahal výstroj na kočárku v pytli z drátovny nebo z letního kina, tak by se v Písku hokej zřejmě nehrál. Dnešní mládež je velice pohodlná. Tehdy se hrál hokej s radostí a velkým zápalem a chodilo na něj hodně lidí.
Dneska je jiná doba, možností sportovního či kulturního vyžití je až dost, každý si může vybrat, co chce dělat. V Písku se hrával výborný hokej a já věřím, že se jeho sláva na místní stadion opět vrátí a lidé budouch chodit na zápasy v mnohem větším počtu, než je tomu nyní.