Reprezentační tým ČR vybojoval ve Švédsku stříbrné medaile, když všechny své zápasy ve skupiněa v semifinále vyhrál, jedinou prohru zaznamenal až ve finále s Itálií 0:2. Asistentem reprezentačního kouče Tomáše Zelenky je František Kovář z Písku, kterého jsme po návratu ze severu Evropy domů požádali o rozhovor.

S jakým cílem jste cestovali na evropský šampionát?

Cíl byl jasný, přivézt ze Švédska některou z medailí. V prvopočátku jsme nepřemýšleli, jaká medaile by to měla být, ale chtěli jsme být na stupni vítězů. A to se podařilo.

Takže se stříbrnou medailí je spokojenost?

Určitě, ziskem stříbrné medaile jsme splnili cíl a navázali jsme tak na rok 2007, kdy jsme rovněž skončili druzí na mistrovství Evropy. Od té doby se tento šampionát nehrál, takže jsme tímto výsledkem potvrdili druhé místo v Evropě.

Do turnaje jste vstoupili vysokou výhrou 7:0 nad domácími Švédy. Byl tento výsledek tím správným „nakopnutím“ do dalších zápasů ve vaší skupině?
Švédové pro nás byli velkou neznámou, neboť na dva roky vypadli z vrcholového sledge hokeje. Nevěděli jsme, co od nich můžeme čekat.

O našem vysokém vítězství se rozhodlo již v první třetině, kterou jsme vyhráli 4:0. Ze šesti šancí jsme čtyři proměnili, vytvořili jsme si slibný náskok a zápas byl prakticky rozhodnutý. Sice jsme vyhráli 7:0, ale tento výsledek neodpovídal průběhu celého zápasu.

Byla vysoká prohra pro Švédy velkým zklamáním?

Zcela určitě. Švédové byli z vysoké porážky zklamaní, vždyť v dalším průběhu turnaje potvrdili, že jsou dobrým týmem. V konečném účtování obsadili páté místo, když v rozhodujícím zápase porazili Německo.

Svoji skupinu jste zvládli výborně, neboť v dalších zápasech jste porazili Polsko 3:1, Rusko 7:2, Itálii 3:0 a bez ztráty bodu jste z prvního místa postoupili do semifinále.

Už na základě rozlosování jsme chtěli z této skupiny postoupit z prvního místa, protože ve druhé skupině hrálo velice kvalitní Norsko, se kterým jsme se nechtěli ve vyřazovacím systému šampionátu potkat. A to se nám nakonec povedlo.

V normálním ledním hokeji patří zápasy Česko – Rusko k velice atraktivním, platí to i ve sledge hokeji?

Tady to neplatí. Rusové mají velice mladý tým, který založili před necelými dvěma roky. Oni jdou obrovským způsobem výkonnostně nahoru a mají pro to vytvořené výborné podmínky. A hlavně je tam vidět pravá ruská hokejová škola. Myslím si, že za tři roky na paralympiádě v Soči se s Rusy bude muset počítat jako s favority.

V semifinále jste porazili Estonsko těsně 1:0. Jak náročný to byl zápas pro naše hráče po psychické i fyzické stránce?

Zápas byl pro naše hráče náročný nejen po fyzické, ale i psychické stránce. My jsme naposledy hráli s Estonci v roce 2008 v Bostonu, kde jsme postoupili do elitní skupiny mistrovství světa. Tenkrát jsme vyhráli 2:1 a od té doby jsme se s nimi nepotkali.

Oni hrají prakticky neustále ve stejném složení, a přestože věkový průměr jejich týmu patří také k těm vyšším, fungují Estonci celoplošně, zodpovědně, každý hráč bedlivě dodržuje svoje povinnosti, takže bylo hrozně těžké je přehrát.

Touto výhrou jste si zajistili postup do finále, kde jste se střetli s Itálií, kterou jste ve skupině porazili 3:0. Tentokrát se však zrodil jiný výsledek, prohráli jste 0:2.

Ve skupině jsme Itálii porazili 3:0. Tento výsledek svádí k domněnce, že to byla snadná záležitost, ale opak je pravdou. Dali jsme rychlý gól a tím se náš tým uklidnil. Poté se nám dokonce podařilo skórovat v oslabení, a to Italy, zhruba v polovině zápasu, zlomilo.

A pak jsme ještě vstřelili třetí gól. Utkání to bylo naprosto vyrovnané. Šance byly na obou stranách, my jsme však měli více štěstí. Tak tomu mělo být i ve finále, navíc my jako trenéři tohoto soupeře dobře známe, ale nakonec bylo všechno jinak.

Úvodních pět minut z naší strany bylo katastrofálních. Na našich hráčích jako by ležela deka, prostě nic nefungovalo tak, jak mělo. První dvě střídání byl na ledě velký zmatek a hrálo se pouze v naší třetině. Někdy ve čtvrté minutě byl vyloučen náš hráč a v oslabení jsme inkasovali první gól. Ten nás hodně srazil do kolen.

Přestože jsme o přestávce klukům promluvili do duše a řekli jsme jim, že se nic neděje, v jejich hlavách to zřejmě stále bylo a nešlo to vymazat. Ve třetí třetině jsme dostali další gól, prohráli jsme 0:2 a získali tak stříbrné medaile.

Byla to jediná prohra českého týmu na šampionátu, která přišla v nepravou chvíli. Přesto, jak hodnotíte konečné druhé místo?

Ze své pozice bych závěr mistrovství hodnotil jako obrovský úspěch českého sledge hokeje, kterého jsme dosáhli ve velmi silné konkurenci. V podmínkách, jakých se u nás tento sport provozuje, je to mimořádný výsledek.

Zlato bylo na dosah, ale uniklo nám. Některým hráčům to bylo hodně líto. Objektivně vzato, Italové byli ve finále lepší a první místo si zasloužili. V budoucnu jim máme co oplácet. Vytýčený plán byl splněn, hlavně, abychom v budoucnu neusnuli na vavřínech.

V mužstvu jste byli dva Jihočeši, vy a hráč Zdeněk Klíma.

Zdeněk, který hraje za České Budějovice, zůstal z jihočeských hráčů v týmu jako jediný, i když ještě v nedávné minulosti tam byli tři hráči z jihu. Vzhledem k vývoji v mužstvu se kádr postupně změnil.

Jaký velký turnaj čeká český tým v příštím roce?

Příští rok by se v Norsku mělo konat mistrovství světa, konkrétní místo ještě neznám. Uvidíme, jak to bude s naším týmem, jehož věkový průměr je trochu vyšší. Teď na jaře se bude řešit, jestli mužstvo zůstane pohromadě nebo zda někteří hráči, s ohledem na svůj věk, nebudou chtít skončit.

V současném kádru je dvanáct hráčů a dva brankáři, pokud se je podaří udržet, bude to jenom dobře. Já osobně mám ale z toho trochu obavy.

Jaké byly oslavy stříbrných medailí?

Oslavy nebyly velké. Ještě před mistrovstvím Evropy jsme měli soustředění. Začali jsme 6. února a domů ze Švédska jsme se vraceli ve večerních hodinách 21. února, takže celá akce byla dlouhá a velice náročná. Navíc ve Švédsku byla velká zima, teploty se pohybovaly kolem dvaceti stupňů pod nulou, což pro nás nebylo moc příjemné.

Oslavným bylo pouze radostné zakřičení při příletu do Prahy na letiště, kde na nás čekal televizní štáb. Oslava se uskuteční až nyní při akci, kde se bude řešit budoucnost týmu.