Karel Procházka je mnohými označován jako nejvýraznější hráčská postava celé historie píseckého klubu ve druhé polovině dvacátého století. Mistrně rozdával přihrávky a uměl i sám nebezpečně zakončovat. A z vlastní vůle odmítl jít do Sparty, raději zůstal doma.

„Mě akorát hrozně štve, jak se dneska všude lže. Už jsem asi starej na to, abych tohle vstřebal,“ říká s úsměvem bývalý výtečný hokejový útočník, dnes majitel obchodu se sportovním vybavením.

Pohled na hokej ale máte pořád stejný jako za mlada, co říkáte?

No jo, tam jsem pitomec pořád stejnej. Na ledě vždycky odevzdávám to, na co mám. Hubu furt nezavřu, hecuju. Naposledy jsem se byl podívat na syna ve Strakonicích a já se i tam, při krajském přeboru, nervuju jak blázen (smích).

Máte rád typy hráčů, jako jste býval sám?

Jasně. Myslím, že někdo takový musí být v každém týmu. A taky, že někdo takový chyběl v minulé sezoně píseckému áčku. Na střídačce je moc velký klid, to přece nejde. Je třeba si to vyříkat. Jeden hráč z pětky si vždycky musí svou lajnu srovnat.

Klidně ať je to jinak než chce trenér, když to půjde na jeho triko. Ale ať to funguje. Tak jsem to také dělal. A dělával to tak i Jarda Holík, anebo třeba i Jarda Jágr.

Zmínil jste Jaroslava Holíka. Byl to váš vzor?

Já na to nikdy netrpěl, abych se někomu chtěl podobat. Ale Jarda nikdy nikomu neuhnul. Byl to hecíř. Asi jsme byli stejné typy hráčů.

Párkrát jste se potkali i na ledě jako soupeři. Jak to vypadalo?

Pamatuji si jeden přátelák s nároďákem, hráli jsme s ním než odjel do Stockholmu na mistrovství světa. Tenkrát se mi to povedlo, dal jsem gól. I když jsme prohráli 9:4, s Golonkou jsem prohrál snad jenom jednu buly. Mě totiž nikdy nepřišlo, že hraju proti někomu slavnému.

Proti nám stáli Nedomanský a další velké hvězdy z televize, ale já hrál, jako by to byli kluci z Karlových Varů nebo z Hradce Králové. Z osobností jsem nikdy neměl žádný respekt.

Však si vás prý na písecké exhibici reprezentantů vyhlédl i legendární trenér Jaroslav Pitner. Co je na tom pravdy?

Je to tak. A to asi byla jedna z chyb, jaké jsem kdy udělal. Při společné večeři ke mně zašel ke stolu, abych se za ním pak stavil. Promluvíme si, půjdeš na vojnu, říkal. Já byl tehdy ve čtvrťáku na průmyslovce a on mě chtěl do Jihlavy. Jenže já pitomec za ním pak ani nezašel. Nepřišlo mi to tak důležitý. Já se nechtěl nikam cpát. Přitom jít do Jihlavy tehdy chtěl každý.

A nejen to, v dorostu o vás přece měla zájem i Sparta!

Se Spartou jsme totiž jednu sezonu v lize, kam jsme postoupili, hráli nejlepší zápasy. Chtěli mě tam tehdy, ale spíš jako fotbalistu. Tenkrát jsem totiž hrál ještě oba sporty. Už jsem byl s „tátou“ Svobodou na Spartě, chtěli, abych to podepsal, jenže já pitomec zase nešel. Prostě se mi tam nechtělo.

Nechtělo se vám z Písku?

To ne. Dneska nechápu, co se mi tehdy honilo hlavou. Kdyby měli takovou šanci moji kluci, přesvědčil bych je. To naši rodiče říkali, kam bys chodil. Na vojně mě chtěli do Litvínova a Gottwaldova. Ne. Já nechtěl nikam. Asi to byla chyba. Ale to bychom tu dneska takhle neseděli…

Litoval jste někdy toho, že jste neodešel?

Nikdy jsem o tom moc nepřemýšlel. Život měl spád, hrál jsem tady v Písku, byl jsem stále na zimáku. Ale když jsem se třeba nedávno byl podívat na Slavii na hokej ve VIPce, a uvědomil jsem si, co všechno se dělá jen kvůli hráčům, říkal jsem si, že jsem asi udělal chybu.Že jsem kdysi mohl být jeden z nich. Být v televizi a mohl jsem mít cokoliv.

Na co jste ze své dlouholeté sportovní kariéry nejvíce hrdý?

Možná na to, že jsem nikdy nic nevzdal. Měl jsem na hrbu výstavbu zimáku a přitom jsem ještě čtyři hodiny denně zvládal trénovat. Všechno jsem to musel stíhat. A stejný jsem byl i na ledě. Prohrávali jsme, staří kluci už mávali rukama, že to je hotový, že už se s tím nedá nic dělat, a já do toho pořád šel naplno. Toho si na sobě teď, s odstupem času, vážím. Když o něco šlo, zabral jsem.

FRANTIŠEK SUCHAN