Po skončení minulé extraligové sezony přestoupil brankář Jakub Kovář (25 let) z budějovického Mountfieldu do týmu ruské KHL Avtomobilist Jekatěrinburg. Jan Kovář (23 let) zamířil z mistrovské Plzně rovněž do KHL, ale obléká dres týmu Metallurg Magnitogorsk.

V neděli se oba bratři sešli doma v rodném Písku a Píseckému deníku poskytli exkluzivní rozhovor.

Řekněte, jak dlouho vám trvalo,  než jste si zvykli na nové prostředí a jiný hokej?

Jan: Myslím si, že jsem měl všechno ulehčené tím, že před sezonou jsme sehráli několik přípravných zápasů. A navíc do týmu přišlo hned několik nových kluků, takže zvykání na nové věci bylo z mé strany docela v pohodě a obešlo se bez komplikací.

Jakub: Já si budu zvykat pořád, protože je to pro člověka obrovská životní změna. A není to jenom o hokeji, ale  i životem v Rusku. Neustále mě tam něco překvapuje. Poznávám spoustu věcí, které jsem dosud neznal, a naopak věci, které jsem považoval za samozřejmé, tam mnohdy nefungují.

A pak přijdou situace, které zase člověka mile překvapí. Život tam je docela jiný než u nás, ale to se musí zažít, aby člověk mohl srovnávat.

Mohli byste krátce představit váš klub?

Jan: Máme kanadského trenéra, který je proslulý tím, že je hodně emotivní. A občas to pocítíme i my hráči. V týmu proběhly nějaké změny, takže nyní tam hrají i tři Kanaďané, já jsem tam jediný Čech a ještě je tam jeden Fin. Ostatní hráči jsou Rusové. Hrajeme ofenzivní hokej, a protože jsme velký klub, máme jediný cíl – soutěž vyhrát. Jiný výsledek by tam asi nebrali.

Jakub: Náš klub je čistě ruská organizace, je to jeden z novějších klubů, zatím se rozvíjející. Máme ruského trenéra a ruské vedení. Naštěstí spolu se mnou přišli do týmu ještě finský a švédský obránce, což mi usnadnilo to, že nejsem v mužstvu jediný cizinec.

V posledních letech se týmu v soutěži nedařilo, obsazoval poslední příčky, takže se vedení klubu  rozhodlo s tím něco udělat. A jednou      z vybraných posil jsem byl i já. A mají velký cíl, poprat se o účast v play off.  Zatím se nám v soutěži docela daří a já věřím, že naše úsilí dotáhneme do úspěšného konce.

Co musí hráč přicházející z ciziny v týmu dokázat, aby se dostal do základní sestavy a pravidelně nastupoval do zápasů?

Jan: Tam je to docela něco jiného. V Česku už měl člověk vybudovanou nějakou pozici, měl jméno, a i když se mu zpočátku třeba moc nedařilo, měl i nadále důvěru trenéra i svého okolí.

V Rusku jsem začal úplně od začátku a musel jsem dokázat, že ve mně něco je a že si zasloužím být v prvním týmu. A také si vybudovat pozici v mužstvu a mít důvěru trenéra, tedy hrát hodně minut a být nasazován do důležitých okamžiků v zápase.

Jakub: Jde o to, že jste tam pod psychickým tlakem. Není čas na to, abyste se po příchodu do týmu dlouho rozkoukával a budoval si nějakou pozici. Tím, že ruské týmy mají jenom pět míst pro cizince, tak tito cizinci musí být top hráči. Když nebudete patřit k nejlepším hráčům týmu, tak se pakujete a místo vás si přivedou někoho jiného.

Jakmile nebudete tím výborným hráčem, kterého oni kupovali, budete muset odejít. Od cizinců se hodně očekává a vy tato očekávání musíte splnit.

Měli jste už možnost poznat město, které ve svém klubu reprezentujete?

Jan: To je otázka na místě, protože Magnitogorsk byl vybudován za války kvůli obrovské fabrice, která tam je. Město leží na řece Ural     a na předělu mezi evropskou a asijskou částí země. Ve městě jsou jenom samé paneláky, není tam žádné centrum, moc tam toho není.

Na ruské poměry tam ani nežije moc lidí, jenom něco kolem čtyř set tisíc. Zájem diváků o hokej trochu opadl, když je více domácích zápasů za sebou, je    to znát. Hokej něco stojí a ne každý člověk si může dovolit platit vstupné tak často.

Jakub: Jekatěrinburg má téměř jeden a půl milionu obyvatel a až do roku 1991 se město jmenovalo Sverdlovsk. Polovina města je evropská a polovina asijská. Je to asi jedno z nejhezčích ruských měst a čtvrté největší město Ruské federace. Je tam krásné centrum     s pěknými restauracemi.

V Rusku jsou města, která za moc nestojí, proto jsem velice rád, že jsem v Jekatěrinburgu, kde se dá něco dělat. Zájem o hokej je ve městě obrovský, protože,  jak už jsem řekl, poslední tři roky bylo naše mužstvo na konci tabulky a vždy patřilo k největším outsiderům v lize. Ale tím, že se nám letos daří a vyhráváme, začali si lidé hokeje nesmírně vážit, takže na každém domácím zápase máme vyprodáno.   A atmosféra v hledišti je fakt úžasná.

S jakou životní úrovní obyvatel se setkáváte ve vašich městech?

Jan: Řekl bych, že tam trochu chybí střední vrstva, jsou tam lidi bohatí a naopak zase hodně chudí. Spousta lidí je tam proto, že mají práci v místní fabrice. Je to obrovský podnik – železárny, a  lidi si toho hodně považují. A proto tak vypadá i celé město, kde jsou na první pohled vidět skromnější podmínky.

Jakub: V našem městě je rozdíl mezi bohatou a chudou vrstvou vidět ještě víc. Ve městě jsou nádherná místa nově vybudovaného města, ale také jsou tam, jak říkal Honza, špinavé panelové čtvrti s domy, které jsou před zbořením.

Tam si člověk asi nejvíce všimne rozdílu mezi boháči a chudými lidmi. Jestliže se v Česku neustále mluví o tom, kolik dělá průměrná měsíční mzda, tak tohle se v Rusku opravdu neřeší.

Už jste hráli v Jaroslavli, ve městě, kde se v září 2011 těsně po startu zřítilo letadlo s týmem Lokomotiv Jaroslavl mířící do Minsku a kdy zahynulo 44 lidí  včetně několika českých hráčů?

Jan: (chvílí mlčí) My jsme tam ještě nehráli, utkání v Jaroslavli nás teprve čeká před Novým rokem. Slyšel jsem, že na místním letišti stále ještě leží trosky letadla, které se tehdy zřítilo. Říkám na rovinu, že se tam netěším,  mám tuto událost neustále v hlavě a často na ni myslím.

Jakub: Nebyl jsem tam, ale prý je tam spousta věcí připomínající tuto tragédii, včetně památníků. Já si na tuto událost vzpomenu pokaždé, když v Rusku nastupuji do letadla. A to jsme v letadle pomalu každý druhý den. Lepší je na to nemyslet. Docela nerad o tom mluvím, takže to je asi všechno.

Jak prožíváte zápasy proti týmům, jako jsou Lev Praha nebo Slovan Bratislava?

Jan: Oba zápasy, jak v Praze se Lvem, tak v Bratislavě se Slovanem, mám už za sebou a musím říct, že to bylo příjemné zpestření. Člověk se alespoň na krátkou dobu vrátí do míst, kde to zná, přijede za ním rodina a kamarádi. Určitě je to super pocit znovu si zahrát v Praze.

S některými českými hráči Lva se potkáváme v národním týmu, dobře se známe, takže při takové příležitosti si máme pokaždé co říct.     A až přijedou na zápas k nám do Magnitogorsku, tak někam zajdeme na večeři.

Jakub: Bylo to fajn hrát doma, ale na druhou stranu je to pouze  jeden zápas za sezonu a všechno to nějak rychle uteče. A neměli jsme moc času. Po utkání jsme se s klukama trochu pobavili, vyfotili, rozloučili se a zase jsme cestovali dál. Rychle to uteklo, ale byly to příjemné chvíle.

Už jenom proto, že na můj i na Honzův zápas přijeli do Prahy kluci z Písku a udělali nám v hledišti osobní fanouškovský kotel. A za to jim patří velké poděkování. To bylo úžasné.

Sledujete nadále výsledky týmů, ze kterých jste do Ruska odcházeli?

Jan: Snažím se sledovat celkové hokejové dění, takže i českou extraligu. A je pochopitelné, že nejvíce mě zajímají výsledky plzeňského týmu. Jsem v kontaktu s některými hráči mužstva, takže mám o českém hokeji docela dobrý přehled.

Jakub: Já nesleduji jeden tým, ale dva, i když kluci z Mountfieldu jsou mi nyní trochu dál než ti, co hrají za českobudějovický Motor. Bližší jsou mi kluci, co hrají   v Hradci Králové, hráče Motoru moc neznám. Ale budějovické prostředí je mi bližší. Přiznám se, že když jsem byl doma, sledoval jsem hokej hodně, ale v Rusku nemám tolik času nebo sleduji jiné věci.

Hrajete v jedné z nejprestižnějších hokejových soutěží na světě, co vám na ní vadí a s čím jste naopak spokojeni?

Jan: Já bych neřekl, že mi tam vyloženě něco vadí. Mě naopak velice příjemně překvapila úroveň rozhodčích v lize. Myslím si, že jejich výkony jsou velice kvalitní. Jaký metr nasadí na začátku střetnutí, tak ho drží po celou jeho dobu.

A co mi vadí,  je časté a únavné cestování. Během osmi dnů sehrajeme čtyři zápasy, po každém z nich se přesuneme do dalšího místa     a na odpočinek nám pak nezbývá moc času.

Jakub: My jsme do Ruska chtěli jít hrát hokej oba, takže nad tímto já moc nepřemýšlím. Věděl jsem, co mě čeká, když se to podaří, s tím se člověk musí nějak srovnat. Nepříjemné je to, že jsem daleko od domova a jak říkal Honza, i to cestování je věc, kterou zrovna nemusím. Když přijde na řadu nějaký dálný východní trip, letíte osm hodin do Chabarovsku a máte za sebou pěti nebo šestihodinový časový posun.

A za dva týdny letíte na západ do Prahy, kde je zase pět hodin na druhou stranu, takže tělo dostává pěkně zabrat. V Rusku se sice hraje stejně zápasů jako v české extralize,  ale člověk je tam dvakrát více dobitý, hlavně kvůli náročnému cestování.

S reprezentačním týmem vás čeká Channell One Cup, což je jedna z posledních prověrek před nominací na Zimní olympijské hry v Soči. Co pro vás tento turnaj znamená?

Jan: Je to poslední šance předvést se v co nejlepším světle a říci si o místo v nominaci. Potom už zbývá jenom několik zápasů do termínu zveřejnění nominace. Je to poslední příležitost k tomu dokázat, že na to mám a že chci v Soči hrát.

Jakub: O tom to bude, poprat se o olympiádu. Těžko se to může hodnotit podle jednoho nebo dvou zápasů, ale do olympijského týmu se dostanou opravdu jen ti nejlepší. A vybírá se ze všech českých hokejistů, kteří hrají po celém světě. Když se dělá nominace pro mistrovství světa, tak je to jinak, řeší se, kdo může přijet a kdo ne, ale olympiáda je docela něco jiného.

Proto bude třeba dostat ze sebe to nejlepší, aby si člověk řekl o šanci, která tady je. Uvidíme, jak to dopadne. Já osobně se tím nijak nestresuji. Strašně rád bych se dostal do konečné nominace pro olympiádu, ale soustředit se jenom na to, by mohlo být hodně stresující.

Jsem rád, že jsem se teď  dostal na pár dnů domů a že se na turnaji opět dostanu do kabiny, kde se bude mluvit česky. Uvidíme, jak to všechno dopadne.

Je v Rusku vidět, že se blíží termín zimních olympijských her?

Jan: Nevím, jestli se mezi lidmi hovoří o olympiádě, ale ve městě jsou vidět billboardy, na kterých jsou sportovci z Magnitogorsku, kteří mají šanci jet na olympiádu. Hodně reklam zaměřených k olympiádě je v televizi, ty mají lidi na tuto událost nalákat.

Jakub: Rusové jsou velký sportovní národ a hodně jim záleží nejen na tom, aby bylo v Soči všechno dobře připravené, ale také, aby domácí sportovci získali co nejvíce medailí. Prostě aby velké finanční prostředky, které byly v Soči pro přípravu olympijských her vynaloženy, měly co největší medailový efekt.

To není jenom o tom, aby uspěli v hokeji, ale i v dalších sportech. A televize je olympiády opravdu plná. Soči je vidět všude. Možná, že fakt, že se olympiáda koná v Rusku, zní tak trochu strašidelně, ale podle mého názoru to bude krásná sportovní událost.

A jsem rád, že při nadcházejícím turnaji, který se koná právě v Soči, uvidím na vlastní oči, jak to tam vypadá. Myslím si, že když se Rusové hlásí o světovou akci, tak si dají hodně záležet na tom, aby také světově vypadali a předvedli se v co nejlepším světle.

Kde a s kým oslavíte nadcházející vánoční svátky?

Jan: (Smích) Já oslavím Štědrý den na cestě. Zrovna 24. prosince budeme odlétat  k zápasu do Moskvy. Ráno máme trénink, poté nás čeká přelet do Moskvy a asi jenom nějaká večeře v hotelu. Bude to něco jiného, než když jsem byl doma.

Jakub: Já jsem měl jeden Štědrý večer už včera, druhý si uděláme dneska večer doma. Tím pro mě letošní Vánoce v Česku skončí.         V Rusku si na Štědrý den uděláme s přítelkyní nějakou pěknou procházku a možná zajdeme do restaurace na sushi. Smaženého kapra     s bramborovým salátem bychom v Rusku sháněli asi velice těžko. S Honzou máme Vánoce doma tento víkend.

V KHL se můžete hodně zviditelnit. Co kdyby po skončení vašich kontraktů přišla nějaká nabídka ze zámořské NHL?

Jan: Na to je těžká odpověď. Já mám v Magnitogorsku smlouvu na tři roky a jsem tam teprve několik měsíců. Smlouva je dlouhá a kdo ví, co bude za rok nebo za dva. Samozřejmě, že kdyby se mi dařilo a nějaká nabídka z NHL přišla, tak bych o ní uvažoval. Vždyť takovou soutěž chce hrát každý hokejista.

Ale jak říkám, teď  nemá cenu se o tom bavit a předbíhat, když taková situace není. A není ani malý náznak od některého z klubů NHL,   že by měl zájem.

Jakub: Taková věc se musí řešit, až když je na stole nějaká nabídka. Nemá cenu se bavit o tom, kdyby něco bylo. To jsem řešil v nějakých sedmnácti nebo osmnácti letech, jestli bych šel tam nebo jinam. To by musel člověk vidět na papíře, na co by ho lákali do zámoří a co by mi nabídli v Rusku, abych tam nadále zůstal. Prostě musíte mít něco, abyste si mohl vybírat.

V dnešní době musí člověk myslet hlavou a vybírat to, co pro nás bude dobré. Já myslím, že jsme s Honzou rádi za to, že jsme tam, kde jsme. A to, co přijde za nějaký rok, je ještě daleko.

Jaké je vaše osobní přání do nového roku 2014?

Jan: Mým přáním je, aby rok 2014 byl pro mě stejně tak úspěšný, jako rok letošní, neboť se mi v něm povedlo všechno, co jsem chtěl. U nás se všechno odvíjí od sportovního hlediska, ale samozřejmě i to, abychom byli šťastni v osobním životě a i nadále si plnili svoje sny.

Jakub: Určitě je důležité být spokojený nejen s tím, co děláte, tedy s hokejem, ale i v osobním životě. A kdyby se to s naším sportem jenom zlepšovalo, tak by to bylo super. A když tady budeme za rok sedět u kávy a budeme se spolu opět bavit, tak abychom si řekli, že ten rok 2014 nebyl špatný a budeme si přát, aby ten další byl také tak povedený.

Třeba i ohledně toho, že byste si oba zahráli na olympiádě?


Jakub: Doufám, že šanci, ať je jakákoli, máme oba a nedokáži si představit nic lepšího, než pochodovat na olympijském stadionu pod naší státní vlajkou s bráchou vedle sebe. To by bylo moc hezké. Těžko říct, jaké ty šance jsou, třeba jen bláhové, třeba to vyjde. Uvidíme…

A co byste na závěr popřáli čtenářům Píseckého deníku?


Jan: Aby četli jenom samé dobré zprávy o úspěšných výsledcích sportovců z Písecka. Když si vezmete písecký hokej, nepamatuji sezonu, že by tým IHC vyhrával tolik jako letos.

A je jedno, že hraje pouze krajskou ligu. Lidi mohou vidět v akci opravdu písecké hráče, které dobře znají, a určitě by nebylo špatné, kdyby jich chodilo na zápasy ještě více. Protože když nebude chodit hodně lidí na utkání když se vyhrává, pak asi nemá cenu uvažovat  o vyšší soutěži.