Jaké máte první dojmy z úvodního tréninku?
Velmi pozitivní. Původně se mělo začít s přípravou až 8. srpna, ale začali jsme o týden dřív, abych kluky poznal. Sešlo se jich šestnáct a účast mě mile překvapila. Seznámil jsem je s průběhem letní přípravy a co budu od nich očekávat. Takže dojmy i od rodičů jsou jenom pozitivní.
Kdo vás vůbec zlákal k trénování mládeže do Písku?
Vlastně to bylo v kombinaci obou pánů Gornických. Otec Leoše má blízký vztah k Čížové, a když jsem mu řekl, že se budu o prázdninách stěhovat z Prahy do Skal u Protivína, nabídl mi, jestli bych tu nechtěl trénovat. Měl jsem zájem a hlavně čas. Sešli jsme se a domluvili, abych to mohl skloubit s fotbalem v Čížové.
Máte do budoucna trenérské ambice?
Mám, jinak bych nezačal. Teď si budu v půlce srpna dodělávat poslední blok A licence a v září budu dělat zahraniční zkoušky, což je vlastně druhá nejvyšší licence ve fotbale. A jednou bych chtěl samozřejmě trénovat. Teď jsem hrajícím asistentem v Čížové a nějaký zkušenosti s trénováním už mám. V ČFL jsem posledních deset zápasů trénoval sám. Teď si kromě dospělých vyzkouším i mládežnické kategorie. Myslím si, že každý by si tím měl při svých začátcích projít. Za šanci v Písku jsem moc rád. Vyzkouším si také, jak bude fungovat spolupráce na obou stranách, mezi mnou a hráči. Pedagogické vlohy máme v rodině, mamka je učitelka, brácha také. Věřím, že mě to bude bavit.
Jste trenérem, který raději použije metodu cukru, nebo biče?
Spíš jsem pro cukr, ale pokud mě někdo naštve, tak umím přitvrdit. S tím problém nemám. Ale snažím se být s kluky jako kamarád, pokud to někdo nezneužije. Takhle jsem jim to řekl i v kabině.
Během profesionální kariéry jste zažil několik trenérů. Na kterého nejraději vzpomínáte?
Na Luboše Kozla. Trénoval mě při mém příchodu do Slavie. V béčku jsem pod ním strávil rok a nejvíc mi přirostl k srdci.
Nebavili jste se o možnosti v Písku nejenom trénovat, ale i si zahrát třetí ligu?
O téhle možnosti jsme hovořili, ale vzhledem k tomu, že jsem po operaci kyčle a s Čížovou se trénuje dvakrát týdně, tak bych čtyři tréninky a běhání v Písku na úkor zdraví nezvládl. Zbytečně bych riskoval. Chvilku jsem to zvažoval. Ale abych místo někoho hrál a trénoval méně, to by mi nepřišlo fér. Druhým důvodem byla výborná parta v Čížové, mám tam známé a nechtělo se mi odcházet.
Ve fotbalové kariéře jste toho stihl hodně, i když jste musel před čtyřmi roky předčasně s profesionální kariérou skončit. Nasbíral jste dva starty za reprezentační áčko, byl členem stříbrné dvacítky z MS v Kanadě 2007 a dvojnásobným mistrem ligy s pražskou Slavií, zahrál si Ligu mistrů a okusil zahraniční angažmá v tureckých klubech. Nebýt zranění, možná byste hrál ligu doteď.
Určitě. V osmadvaceti letech jsem musel skončit. Kdybych měl zdravou nohu, mohl bych normálně hrát. To se nedá nic dělat. Ničeho nelituju, všechno jsem si zkusil. Je to něco za něco. Teď mám zase rodinný život, manželku, dítě. Jsem spokojený.
Na závěr můžeme říct, že se z vás pomalu stává Jihočech, když jste se přestěhoval do Skal.
Je to tak a uvidíme, jestli to vydrží. Víte, jaké je trenérské řemeslo. Může mě samozřejmě zavát někam jinam. Nejbližší budoucnost je teď tady. Navíc v Českých Budějovicích studuju Pedagogickou školu, tenhle rok budu dělat státnice na bakaláře. Chci si udělat magistra, takže minimálně další tři roky tu budu. Těžko se to ale plánuje. Máme s manželkou dvouměsíční dítě, pak plánujeme druhé. Prostě nejbližší léta strávíme tady.
Michal Průcha
