Osobnost Deníku
Přečíst článek >

Eusebio byl jedním z pozvaných zahraničních hostů, kteří přijeli pogratulovat Josefu Masopustovi k jeho 80. narozeninám. Při této příležitosti poskytl Píseckému deníku exkluzivní rozhovor.

Co pro vás znamenala a znamená „camisola vermelha“?

Červený dres, to je především Benfika, a to také znamená celý můj život. Znamená to pro mne věrnost klubu, ve kterém jsem strávil patnáct nádherných let, patnáct krásných sezon. V historii klubu jsou tyto roky zaznamenány jako „zlatá éra“ (1960 – 1970) a „stříbrná éra“ (1970 – 1980) a já mám radost, že jsem u většiny těchto úspěchů klubu mohl být. Červený dres je však také nekonečná řada utkání v národním dresu Portugalska.

Jaký je podle vašeho názoru rozdíl mezi bývalou Benfikou a tou současnou?

Rozdíl je pochopitelně obrovský, nelze srovnávat podmínky, ve kterých se fotbal, a to nejen v Benfice, hrál dříve a nyní. Chodíme s bývalými hráči Torresem, Ferreirou, Aguasem a dalšími na současné zápasy našeho klubu a nestačíme se divit.

Z našeho týmu se vytratil krásný technický fotbal. Teď se z fotbalistů stali atleti – sprinteři, vše se provádí v běhu, v rychlosti, hra je svázaná samými systémy a signály, vytratila se improvizace a taky někdy zápal do hry.

Chybí i soudržnost s klubem. Naše sestava se třeba změnila za rok jen v několika případech, to když byl někdo zraněn, ale základní kádr neměl více než patnáct hráčů. A všechna utkání jsme v sezoně odehráli prakticky v tomto počtu.

Současný fotbal je hodně komerční, a to se mi nelíbí. Dříve se hrálo pro lásku k dresu, pro lásku ke klubu. Byli jsme sice profesionálové, ale milovali jsme náš dres. Kdybych měl dnes znovu hrát, tak bych chtěl hrát s těmi fotbalisty, se kterými jsem hrál dříve.

Patřil by mezi ně i Josef Masopust, kterému jste přijel osobně blahopřát k jeho životnímu jubileu?

Určitě, to by bylo výborné. On byl, podle mého názoru, lepším a komplexnějším fotbalistou než já. Když jsem se dozvěděl, že slaví tyto významné narozeniny, velmi mě potěšilo, že jsem mezi pozvanými hosty. Jsem velmi šťastný, že jsem u těchto oslav. Přijel jsem oproti původnímu plánu s jednodenním zpožděním, program tu mám velmi nabitý.

Mám mnoho setkání a žádostí o rozhovor, včetně sportovního kanálu vaší televize. Všichni si chtějí povídat, všichni chtějí zavzpomínat. Dnes večer jsem tu potkal i další hráče, proti kterým jsem hrál a nastupoval v dresu Benfiky.

Bohužel, už se nepoznáváme. Všichni jsme poněkud zestárli, i když jsem potkal a poznal jednu výjimku – Brumovský z tehdejšího dukelského útoku se snad od roku 1962 nezměnil, stále je štíhlý a vitální. Řadě z nás se při tomto setkání v tomto nádherném divadle objevily slzy dojetí.

Jak vlastně vznikly vaše přezdívky „černý panter“ či „černá perla z Mozambiku“?

Přiznám se, že sám nevím. Tyto přezdívky nevzešly z klubu, tak mě vlastně začali nazývat novináři. Časem se obě tyto přezdívky uchytily a už mi zůstaly. Černý určitě podle barvy pleti, neboť pocházím z afrického Mozambiku, dřívější portugalské kolonie. Jako panter ale již teď rozhodně nevypadám, přibyla mi kila, přibyly centimetry v pase, moje chůze, jak jste si jistě všimli, už také nepřipomíná chůzi pantera (směje se).

Řekněte, jak vzpomínáte na svoji účast na fotbalovém mistrovství světa 1966 v Anglii? Vzpomínáte na tento šampionát rád?

Byly to nádherné chvíle, na které se nedá zapomenout, vždyť byly zakončeny ziskem bronzové medaile, když jsme v malém finále porazili SSSR. Já jsem si s chutí zastřílel, prakticky v každém zápase jsem dával góly.

Nelze zapomenout na zápas s KLDR, který jsme nakonec obrátili po našem velmi špatném začátku, to jsme po pětadvaceti minutách prohrávali již 0:3. Konečný výsledek 5:3 pro nás znamenal velkou práci a dřinu. Dal jsem tehdy čtyři góly a všichni v mužstvu jsme měli z výhry obrovskou radost. Další utkání se vyvíjela také příznivě, ale po prohře s Němci jsme se do finále nedostali.

Líbí se vám krásy Prahy?

Zatím jsem neměl mnoho příležitostí si prohlédnout vaše hlavní město. Mám program od rána do večera, snad se mi podaří vyšetřit si pár hodin na druhý den, abych se alespoň na chvilku prošel po Starém městě a prohlédl si centrum Prahy.

Věřím, že nebudu až tak unaven, i když vím, že už jsem pomalejší, chůze mě dost vyčerpává. Nicméně zůstávám životním optimistou a budu se těšit na své sedmdesáté narozeniny. A těším se na to, že Josef Masopust přijme moje pozvání.

LUBOMÍR KRÁL