Osobnost Deníku
Přečíst článek >

Využili jsme této příležitosti a navštívili jednoho z nejstarších dosud žijících slavných píseckých fotbalistů a požádali jej o pár slov. V menším paneláčku v pražských Malešicích bydlí dnes již 82letý nestor útočné rudé vozby z Letné – Emil Svoboda.

Čiperně nám přichází otevřít pan Svoboda. Silně by se mýlil ten, který by očekával pomalého a postaršího pána. I dnes se svými více než osmi křížky na krku je vidět, že je to stále sekáč a štramák. Šlachovitý, štíhlý chlap s energickými pohyby, stále s jiskrou v oku. Bystře vyběhne několik poschodí bezvýtahového domu. Ochotně usedne do křesla a se stejnou ochotou odpovídá na zvědavé otázky.

Brzy se k němu přidává i jeho milovaná manželka, velmi živá a sympatická paní Hana, která trefně a věcně doplňuje svého celoživotního partnera. Nesluší se u dam prozrazovat věk, zde bychom však mohli udělat výjímku, tato dáma má totiž již stejný počet křížků, přestože to na ní není vůbec patrné.

Fotbalové začátky

Probíráme se zatím pouze částí fotografií z jeho bohaté hráčské kariéry, dokumenty z let působení v plzeňské Viktorii (později Sokol Škoda, Spartak ZVIL) a Spartaku Praha Sokolovo (jak se tehdy musela Sparta jmenovat) ponecháváme stranou, zajímá nás především doba strávená v červenobílém dresu píseckého Slavoje. To je hlavní důvod naší návštěvy. A tak se pomalu odvíjí příběh malého Emila z písecké Portyče.

Emil se narodil v polovině srpna roku 1928 svým rodičům v tehdy velmi chudé levobřežní části královského města Písku – v Portyči. A až do svého odchodu do Plzně s nimi bydlel v domě pana Zborníka ve Svatotrojické ulici (dnes je zde provozována restaurace – pizzerie).

Toto místo mu v podstatě předurčilo jeho sportovní osud a životní kariéru, přes ulici mezi domy úzká, sotva metr široká ulička k řece Otavě, v těsné blízkosti domu, směrem k původnímu Drátovskému mlýnu trávník se vzrostlými stromy (denně sloužily tyto kmeny klukům jako fotbalové branky), o kousek dál, blíže ke hřbitovu – opravdové fotbalové hřiště!

Byla to plocha původního výstaviště, zřízeného v roce 1912 pro pořádání slavné zemské výstavy. Tato plocha v majetku obce byla později pronajata SK Písek, který zde zřídil svá sportoviště, včetně hřiště pro fotbal. Později SK toto hřiště opustil a město jej pronajalo poněkud skromnějšímu a chudšímu, o to však houževnatějšímu klubu SK Slavoj. Emil Svoboda na tuto dobu vzpomíná:

„My kluci jsme využívali především travnatou plochu mezi stromy vedle hřiště. Hráli jsme celé odpoledne až do tmy „bago“ a „okýnka“. A tyto fotbalové mače, to byl zdroj dřívější neskonalé fotbalové techniky, přesných a filigránských kopů a přihrávek. Zkuste v normálních tvrdých a nepodajných polobotkách ovládat tenisák.

Chtěl být atletem

„Na velké hřiště jsme zatím nesměli. Já jsem stejně fotbal hrát ani moc nechtěl. Dostal jsem se k němu vlastně náhodou. Dával jsem přednost lehké atletice. Běhal jsem krátké i dlouhé tratě, skákal jsem do dálky, do výšky, dokonce i o tyči. V dorosteneckém věku jsem se stal dokonce krajským přeborníkem v běhu na 110 metrů překážek.

Fotbal mě získal vlastně náhodou. Měli jsme tehdy velmi dobrou partu kamarádů. Hráli jsme pochopitelně dobře i fotbal, a tak jsme přijali nabídku slavojáků a vstoupili do jejich řad. Se svým bratrancem Vaškem Kadeřávkem jsme tvořili ve slavojáckém týmu žáků vůdčí dvojici. Hráli jsme s chutí a velkou vervou, fotbal nás opravdu hodně bavil.“

Čas běžel a v roce 1941 už ve svých necelých čtrnácti letech nastupovali tito chlapci v prvním dorostu Slavoje. Postupně se zlepšovali a v roce 1946 se stali tito dorostenci Slavoje, po vítězství nad strakonickým SK a DSK Tábor, mistrem Jihočeské fotbalové župy.

V září téhož roku je v souboji o mistra republiky čekal soupeř nad očekávání silný a věhlasný. Na tehdy ještě Dannerově stadionu, v dnešním „dolíčku“, na písecké vyjukané kluky vyrukovali již protřelí dorostenečtí zelenobílí klokani. Ve Vršovicích Písečtí prohráli 0:6 a doma pak o týden později 0:5. Oba výsledky byly rozdílem třídy, ale především to byla ojedinělá hráčská zkušenost. Hlavně však byli okukováni „šíbry“ pražských ligových klubů.

A tak záhy přišla nabídka ze Slavie. Bylo však těsně po válce a všichni měli poněkud jiné starosti, především existenčního charakteru. „Sešívaní“ při svém prvním pokusu kroužili kolem Emila zbytečně. To už student Svoboda denně zahříval škamny písecké průmyslovky a ve volném čase střílel dál branky v červenobílém dresu s hvězdou na prsou za svůj Slavoj.

V roce 1948 nastražili své sítě Plzeňané z Viktorky, kteří v Písku způsobili menší chaos ve fotbalových kruzích. Svoji polívčičku si trochu přihřáli i dříve odmítnutí rivalové z píseckého SK. Slavoj nechtěl Svobodu pustit ani do SK a výboři odolávali i zvyšujícím se nabídkám z Plzně.

V zápisech z výborových schůzí Slavoje z této doby se objevují dnes již úsměvné zápisy, kdy se Emil nezúčastnil jednoho z mistrovských zápasů, přičemž včas telefonoval jednomu z výborů, že je zraněn a leží v plzeňské nemocnici. Podezřívaví výboři ihned usoudili, že přestupová smyčka Plzeňanů se pomalu stahuje a Emil je v nebezpečí ze strany lanařů a že se schyluje k dlouho připravovanému přestupu, se kterým nechtěli zatím souhlasit.

Další zápis výboru Slavoje datovaný pouze s odstupem jednoho týdne již konstatuje, že jejich člen Svoboda dluží klubu jeden pár kopaček a že jej bude muset zaplatit, přičemž se žádá nejvyšší klubový trest a zasílá se stížnost proti jeho přestupu do Plzně na JŽF.

A tak se ptáme Emila, jakže to tenkrát vlastně opravdu bylo. Chvíli přemýšlí, nemůže se hned upomenout na tuto vypjatou situaci a pak se vší upřímností ve svých očích říká: „Já jsem byl tenkrát opravdu vážně zraněný, měl jsem vyhozené pravé koleno. Léčil jsem se v plzeňské nemocnici a potom jsem více než půl roku rehabilitoval v píseckém špitálu. Nebyl to žádný podfuk.“

V klubu si všichni konečně uvědomili Emilovy perspektivy jak hráčské, tak i osobnostní a dali nakonec urychlený souhlas k jeho přestupu. Emil tak naskočil v roce 1949 do ligového kolotoče a pilně pracoval na své fotbalové karieře. Naštěstí byl velmi prozíravý a inteligentní. Současně dokončil své studia na strojní průmyslovce a později ve studiích pokračoval na pražské technice.

Celoživotní láska

Nesmíme opomenout jeho celoživotní lásku, partnerku a později manželku Hanu, která mu byla nejenom celoživotní oporou, ale i vzorným fanouškem: „Paní Hano, jak to tenkrát bylo?“ Usměvavá energická dáma v nejlepších letech ochotně vypráví:

„My jsme se s Emilem poznali v tanečních. Studovala jsem na píseckém gymnáziu. Mými spolužáky mimo jiné byli – známý televizní režisér František Filip a písecká lékárnice a zároveň autorka mnoha knih s detektivní tématikou Milena Brůhová a další. Letos v létě máme mít v Písku opět tradiční abiturientský sjezd, tak jsem zvědava, kolik se nás dostaví. Chodili jsme na kurzy do hotelu Dvořáček.“

„Emil si mě brzy vyhlédl za svoji tanečnici a nedopustil, abych tančila s jinými kluky. Veliká láska to byla. Později jsem za ním odešla do Plzně, vzali jsme se a narodily se nám dvě dcery.“ Obě, jak přiznávají Svobodovi, jako ta pověstná jablka co padají nedaleko stromu, se také věnovaly sportu. Starší Hana hrála v pražské RH volejbal a dotáhla to až na řadu reprezentačních startů za ČSSR.

O šest let mladší Jitka to zkoušela s plaváním. Ale to jsme trochu předběhli ve vyprávění. Když se narodil druhý potomek, to už Svobodovi bydleli v Praze a Emil válel nejen v rudém dresu Sparty, ale měl za sebou i úspěšné starty za reprezentační výběr. Do tehdejšího letenského klubu, který přechodně nesl od roku 1953 název Spartak Praha ČKD Sokolovo, přestoupil Emil o rok dříve a usadil se okamžitě v základní sestavě.

Se svým kamarádem Tondou Pazderou vytvořil legendární útočné duo a z postu pravé spojky nastřílel v rudém dresu letenských úctyhodných 92 branek a zůstal těsně před branami, v 70. letech založeného Klubu kanonýrů. Ve svém milovaném klubu odehrál více než 300 ligových utkání. Fotbalovou kariéru ukončil v sezoně 1960/61. Mezitím pochopitelně nezahálel, dostudoval na pražské technice. S diplomem strojního inženýra se hlásil v mateřském ČKD. Pracoval jako projektant v oddělení konstrukterů v jednom ze závodů ČKD.

Trenérem na Kypru

Na fotbal však nezapomněl a při všech sportovních a pracovních povinnostech stačil vystudovat I. trenérskou třídu. V 70. letech odešel na svoji první trenérskou štaci do kyperské metropole Nicosie, kde dva roky dirigoval špičkový tým místního Apoelu a půl roku pomáhal u prvoligového, rovněž místního, Olympiakosu.

V té době se velmi často potkával s dalším „vysloužilcem“ z československého nároďáku a kamarádem Sváťou Pluskalem, který ve stejné době držel trenérskou taktovku v ligovém Enosis Neon Paralimni (1971 – 1978 a později ještě jednou 1983 – 1985). Z Kypru nakonec Emila vyhnala až turecká invaze v roce 1974, kdy byl ostrov rozdělen tzv. zelenou linií na řeckou a tureckou část.

Trochu mu vynechá paměť, když se zeptám na tradiční setkání sparťanských internacionálů, které pořádá neúnavný a vždy přesný sparťanský archivář Václav Boreček. Nechce chvilku připustit, že by se tohoto setkání zúčastňovali i „sešívaní“. Ale je to tak. To vím přesně.

Setkání slávistů, kterého se zúčastňují i další sportovní persony jako například muzikant Karel Vágner (svého času velmi zdatný a talentovaný slávistický atlet, populární sportovní novinářský důchodce František Černoch, fotbalový reprezentant Nedvídek, hokejový reprezentant a „trpěný sparťan“ brankář Jirka Hanzl, slávistický funkcionář a zdatný osmdesátník Olda Bartůněk a celá řada dalších, z nichž nesmíme opomenout geniálního „šíbra“ Slavie, dnes již nebohého Jardu Kaláta. Rozhodčím v tomto případě je paní Hana, která doložila tuto velmi diskutovanou akci fotografií, na které se opravdu skvělo několik pravověrných slávistů.

A Emil si najednou naštěstí vzpomíná, že to bylo ono silvestrovské setkání v rámci tradičního televizního derby pražských „S“. Nádherný a především velmi plodný život, naplněný především velkou láskou k fotbalu, ke své práci, ke svým bližním v nejužší rodině. Když se podíváte pozorně na tohoto zdatného a štíhlého chlapíka, který je stále ve velmi dobré fyzické kondici, kterému to stále myslí a jenž před pár lety překročil osmdesátku, tak mu musíte jenom závidět!

Má ve svém pokoji na zdi pověšené dvě vlaječky věnované milovanou Spartou. Na jedné se krčí skromně číslo 50, druhá se „šedesátkou“ je již poněkud větší a reprezentativnější. Další sice chybí, ale jistě přibyde časem i ta, která ponese číslo 90! Všichni vám to Emile, a nejen vaši písečtí rodáci, moc přejeme!

Návraty do Písku

Čas vyhrazený pro naši návštěvu se nachýlil ke konci. S tichou radostí, velkou nostalgií a s ještě větší úctou k tomuto velkému hráči ryzího charakteru a zároveň velmi skromnému člověku se loučíme a vracíme se na český jih. A můžeme směle konstatovat, že Emil Svoboda, písecký rodák a pětinásobný reprezentant ČSSR, fotbalista a člověk „par excellence“ se těší stále dobrému zdraví a užívá si zaslouženého odpočinku v kruhu svých blízkých.

Těší se také na jarní sluníčko, které ho pozve na letní sezonu na chalupu do míst, která nejsou až tolik vzdálená od jeho milovaného Písku.
Že zase vezme za ruku svoji milovanou manželku Hanu a projdou se spolu kolem zlatonosné Otavy až ke splavu u městské elektrárny, poslechnou si pověstný Šrámkův „stříbrný vítr“ a zaskočí na jedno zdravotní pivko k Reinerům.

PaneSvobodo, Písek a nejen ten fotbalový, na vás rozhodně nezapomněl. Hodně zdraví do dalších let!

LUBOMÍR KRÁL