„Vyjeli jsme tehdy 20. srpna večer, na hranice dorazili po deváté hodině a to už tam byl nezvyklý ruch a péesáci tam různě pobíhali. My ale v tu dobu ještě neměli tušení, co se to děje," vzpomíná jeden z členů výpravy, dnes třiasedmdesátiletý František Ridvan, dle něhož po přejetí hranic a krátkém spánku na odpočívadle se autobus s českobudějo­vickými fotbalisty vydal v brzkých ranních hodinách na další cestu. „A divili jsme se, co se děje, proč auta proti nám na nás blikají, svítí a všichni na nás mávají," přibližuje.

Brzy pochopili, co se přihodilo. Bylo ráno 21. srpna 1968.

„Pak někdo v autobuse naladil tranzistorák a my rázem pochopili, proč takový zájem o jakési zcela neznámé Čechoslováky," podotýká Ridvan.

V té době mobilní telefony ještě neexistovaly a spojení s rodinou a blízkými ve vlasti, kterou v té době už obsazovaly armády pěti zemí Varšavské smlouvy, tudíž českobudějovičtí fotbalisté neměli. „Informace jsme měli jen z budějovického rozhlasu, ale zaplať pánbůh za to," říká Ridvan.

„Když jsme dorazili do Hirzenheimu, kde jsme s místními fotbalisty pak hráli i zápas, kvůli němuž jsme do Německa vlastně jeli, jsme se ubytovali v rodinách našich soupeřů a ti nám všichni vyjadřovali solidaritu a říkali, že jsou s námi, že nám drží palce."

Spojení s domovem výprava neměla, zprávy měla z televize či rádia. „Že bychom se ale domů nevrátili, to nás v té době vůbec nenapadlo," tvrdí Ridvan. „Byli jsme tenkrát samí mladí kluci a určitě bychom se v Německu neztratili, ale emigrovat jsme nechtěli."

Situace pro emigraci byla přitom vhodná. „Nabídky na zaměstnání jsme dostávali ze všech stran, Čechoslováci byli na Západě vítáni s otevřenou náručí," tvrdí Ridvan a dodává, že také on dostal konkrétní nabídku, aby v Německu zůstal. „Spal jsem u paní, která byla Češka a ve vile žila sama. Ta mi říkala, že tam mají slévárnu, tam že bych mohl dělat, abych si dojel pro rodinu a vrátil se," usmívá se.

Až poté, co se vrátili do vlasti, kde po čase odpor proti okupaci vyprchal a přišlo období normalizace, už dle Ridvanova soudu možná někteří zalitovali, že v Německu nezůstali. „Třeba Wintíř Němec, co tam byl s námi byl jako trenér, krátce nato stejně ven utekl," končí vzpomínku na černý srpen 1968 František Ridvan.