Působil v několika fotbalových klubech a má za sebou bohatou především trenérskou kariéru. V Písku bude Jindřich Dejmal fungovat na pozici sportovního ředitele.

Asi nebude jednoduché, abyste shrnul svou kariéru, ale mohl byste se píseckému fanouškovi představit?
Dá se říct, že jsem prošel skoro všechny fotbalové soutěže. Od první ligy až po 1. B třídu, kde jsem účinkoval nyní jako trenér v Poříčí. Působil jsem v Českých Budějovicích, Drnovicích, Jablonci, Hradci Králové, pražské Slavii nebo slovenském Prešově. Z jihočeských mužstev jsem trénoval Sezimovo Ústí, když bylo nováčkem ve třetí lize. V posledních letech jsem působil v Karlových Varech a na farmě Českých Budějovic ve Strakonicích.
Mám blízko Strakonic chatu, takže jsem byl rád, že to bylo poblíž a navíc jsem se mohl věnovat vnučce, která hraje basketbal. Bohužel spolupráce s Dynamem nebyla taková, jak bych si já představoval, a tak jsem pokračoval dále. Vedl jsem Spartak Příbram, kde byl úkol postoupit do krajského přeboru, což se nám následně podařilo a já si řekl, že si od fotbalu odpočinu.
Jenže můj odpočinek trval zhruba tak čtrnáct dní a oslovili mě funkcionáři z Poříčí, kde byla situace vážná a tým byl s deseti body jasně poslední. Naštěstí se nám podařilo získat ve zbylých devíti zápasech jednadvacet bodů a tým se v 1. B třídě udržel. Mezitím se mi ozvali z Písku, kde se jednalo o novém trenérovi pro divizní tým. Věděl jsem, že jsme ve hře tři a nebyl si jist, jestli za každou cenu usilovat o to, abych tým vedl právě já. Jak jsem říkal, přece jen už jsem chtěl mít svůj klid, takže to pro mě nebylo prioritou.

Několikrát se vám podařilo zachránit tým v lize, i když byla jeho situace mizerná. Co bylo onou zbraní?
Sám jsem byl žákem pana Ježka, který mě přivedl do Slavie jako hlavního trenéra. Ten mě vždycky učil, že na hráče si trenér může, jak se říká, zařvat, až když v něm má důvěru. Do té doby to ztrácí význam, protože si hráč stejně myslí své. Myslím, že jsem se nikdy nepředváděl, ale snažil se získat si hráče na svou stranu. Vést je v tom, co dělají a podporovat je.

V Písku ale bude situace opačná. Tým bude usilovat o návrat do České fotbalové ligy…
Převažovalo to, že mě skutečně většinou volali jako zachránce, takového léčitele, to je pravda. Volali mi z Vítkovic, Drnovic, Jablonce, Hradce Králové, Karlových Varů… To všechno byla mužstva, která se nacházela na beznadějně posledním místě. Byl jsem temperamentní trenér, ale rozhodně ne kontroverzní, jak o mně novináři často psali. I zkušenosti ambiciózních týmů, které chtěly postoupit, ale mám.
Například v Třeboni se nám podařilo probojovat se z krajského přeboru až do třetí ligy, i s příbramským Spartakem, jak už jsem zmínil, se šlo o ligu výše. Ale třeba také ve Slavii se mi povedlo skončit s týmem na druhém místě, což se od roku 1948 podařilo pouze dalším dvěma lidem.

Už jste někdy v minulosti byl  v Písku na dosah tomu, že zde budete působit?
Když jsem trénoval v Karlových Varech, byla zde nabídka na šéftrenéra mládeže. Odmítl jsem a tím pádem jsem počítal s tím, že další možnost z Písku již pravděpodobně nepřijde. Několikrát jsem zde byl coby soupeř a říkal si, že by bylo moc hezké zde kariéru ukončit. Je tu nádherný areál, stejně tak zázemí. Navíc je to nedaleko z Budějovic a z chaty ještě blíže. Teď když se mnou Písečtí opět začali jednat, byl jsem mile překvapen, ale jak jsem již říkal. Nebyl jsem zcela přesvědčen, jestli chci být v pozici trenéra. S Karlem Musilem jsme navíc dobří přátelé a abychom tady bojovali o post kouče, to mě vůbec nenapadlo. Proto mě pak ani nějak netrápilo, když se Karel trenérem stal. Účinkování u mužstva Poříčí mě bavilo a rozhodně jsem neměl nutkání za každou cenu něco měnit.

Nakonec se ale přesun do Písku stejně uskutečnil. Asi jste měl ale plány s mužstvem Poříčí, jak moc je to narušilo?
Měli jsme naplánované soustředění, že kterého jsme se vrátili v neděli. Ještě předtím však bylo hráči organizované jejich vlastní soustředění s rodinami v Bibione, ale když jsem slyšel, co všechno se u moře plánuje, rovnou jsem to zamítl. Klasická dovolená a pořádné soustředění, to jsou dvě naprosto odlišné věci. Poté, když jsem věděl o nabídce v Písku, bylo mi jasné, že alespoň soustředění ve Skalném musím s týmem dotáhnout, když jsem hráčům takhle pozměnil jejich původní letní radovánky.

Budete se u poříčského týmu dále angažovat nebo budete pracovat čistě jen pro písecký klub?
Ze strany Písku se objevila i taková nabídka, že bych pendloval a mohl pokračovat v Poříčí dále. Já ale nechci dělat dvě věci napůl. Řekl jsem si, že Poříčí budu trénovat jeden den v týdnu, a to ve svém volném čase. Samozřejmě nechci ve fotbale fungovat po celý týden, chci se věnovat rodině, vnoučatům.

Mluvil jste o tom, že vnučka se věnuje basketbalu. U vnuka je sport asi jasný, že?
Syn byl slušným brankářem, který si v mládežnických mužstvech prošel i reprezentací. Dřímal v něm obrovský talent, ale příliš ho to nezajímalo. Byl to spíše typ intelektuála s knížkou v ruce. Vnukovi jsou zatím pouze čtyři roky, takže si kope do míče, ale zatím má čas.

V Písku budete zastávat pozici sportovního ředitele, máte již  nějaké konkrétní představy o své práci?
Myslel jsem si, že tu zůstane kostra loňského týmu a z ní budeme vycházet. Bohužel se tak nestalo a pár hráčů tým opustilo. Sám za sebe si myslím, že by v týmu, který má ambice, neměli chybět zkušení hráči, kolem kterých se tým postaví. Nejsem trenér a nedovolil bych si Karlu Musilovi do práce mluvit. Spíše se budu snažit tým vhodně doplnit. Už teď mám myšlenku o dvou hráčích, které ale zatím jmenovat nebudu.

Máte za sebou léta, během kterých jste hrál i trénoval na několika místech. Kde si skutečně připadáte jako doma?
Narodil jsem se v Praze, ale mým domovem byly prakticky vždycky České Budějovice, kde žiji již pětatřicet let. Měl jsem tu vždy svou rodinu, ať už jsem trénoval kdekoliv. Chodily zde do školy i moje děti, žena zde měla práci. Ať jsem byl kdekoliv, vždy jsem pendloval do Budějovic, abych byl s rodinou, alespoň tři dny v týdnu. Dost často se v souvislosti s mou osobou mluví jako o Strakoňákovi, ale není to tak. Jen jsem tam část svého života hrál a bydlel.

Prozradíte závěrem, co si od píseckého angažmá slibujete?
Doufám, že budou v Písku s mou prací spokojení. Budu se snažit, abych ji dělal zodpovědně a týmu pomohl.

PETR KOŠATKA