Po skončení uplynulé sezony vyhlásil Deník anketu o největší osobnost okresních soutěží. Čtenáři měli možnost hlasovat pro 11 hráčů, kteří vesměs vyššími soutěžemi prošli. Nejvíce hlasů nakonec obdržel Tomáš Gaier z FC Šumavské Hoštice. S ním jsme fotbal probrali ze všech stran.
close
info
Zdroj: Roman Šebánek
zoom_in
Tomáš Gaier v akci.Tomáši, určitě potěší, že na Tebe fanoušci dobrého fotbalu nezapomněli.
Samozřejmě potěší. Není to vítězství na hřišti, ale myslím si, že to je vítězství za to, co jsem celý život fotbalu dal, co jsem mu obětoval. Ale zároveň je to bič, abych i nadále předváděl výkony hodné toho, že jsem fotbalovou osobností okresu Prachatice. A navíc v konkurenci takových hráčů, kteří byli do ankety zařazeni. Rád bych poděkoval všem těm, kteří mi do ankety poslali hlas.
Bude Tě to něco stát do pokladny?
Samozřejmě už proběhly takové narážky, že tady se nevyhrává každý den. Máme sazebník pokut, tohle tam uvedeno není, ale kluci na mě s něčím určitě přijdou.
Většinu kariéry jsi strávil na trase Šumavské Hoštice – Prachatice a zpět s epizodami ve Čkyni a Lažištích. Kdybys měl vypíchnout takové to nejlepší období, kde se ti nejlépe hrálo?
Nejlepší bylo asi období, kdy jsme hráli v Prachaticích, kdy jsme postoupili z I.A do kraje. Samozřejmě nám chodili pomáhat i kluci z áčka, kteří v té době postoupili do druhé ligy, ale atmosféra kabině byla skvělá. Já v Prachaticích začal od žáků přes dorost až po muže a musím říci, že tam byla atmosféra vždy skvělá. A ti starší kluci, myslím tím Honzu Pasáka, který nás tam trénoval s Pepou Veselým, dokázali kabinu hodně stmelit. Byla to fajn doba.
Parta v kabině se musí projevit i na hřišti.
Určitě se to z kabiny přenese i na hřiště. Když je v pohodě kabina, tak to bude i na hřišti vypadat dobře. Podporovali jsme se, takže na to rád vzpomínám. Samozřejmě i na působení ve Čkyni. V té době, kdy jsem tam byl, to bylo v roce 2001, se postoupilo z I.A do kraje. Skvělí hráči, fajn parta. Ale Hoštice jsou moje srdeční záležitost. Tady jsem se narodil, chodil tu na fotbaly a je tady skvělá parta lidí.
Bereš to tak, že v Šumavských Hošticích zakončíš kariéru?
Když jsem před lety odcházel z Prachatic, tak jsem si říkal, že by bylo pěkné svoji fotbalovou kariéru ukončit tam, v Prachaticích. Třeba to vyjde tak, že když v Hošticích potrénujeme a postoupíme do I.B třídy, tak bych si v těch Prachaticích ještě mohl zahrát. I když v dresu hostů. Kariéru chci zakončit v hoštickém dresu, ale v Prachaticích bych si rád ještě zahrál.
Kdyby jsi měl ze svého fotbalového života vypíchnout nejlepší zápas, který se ti nejvíc povedl, na co vždycky v životě rád vzpomeneš.
Byl to zápas Prachatice – Netolice. I.A třída a vyhráli jsme 6:2. Dal jsem hattrick, jeden gól pravou nohou, další levou a jeden hlavou. Taková trojkombinace. Hattricků jsem už také pár dal, ale aby to byla pravá, levá a hlavička, to jen s těmi Netolicemi. A po zápase za mnou přišel jeden z dorostenců a řekl mi, že jsem jeho velký vzor. To ve mně tenkrát vyvolalo takovou vlnu nadšení, že jsem si říkal, že se to ne každému splní, že by za ním někdo přišel a řekl mu taková slova obdivu. Takže to byl jeden z mých největších fotbalových zážitků. Rád vzpomínám i na to, když jsem v žácích byl na fotbalové škole Antonína Panenky. To mně dalo hodně do života. Ale ta slova od toho dorostence, to byl silný momentální okamžik, na který rád vzpomínám.
Máš nějaký větší zářez než hattrick a proti komu to bylo?
Myslím si, že to byly Zbytiny u nás v Hošticích a dal jsem asi šest gólů. Samozřejmě byly nějaké hattricky v Prachaticích, ale neutkvěly mně v paměti, tak jako tady v Hošticích. Tady si to prostě užívám. Užíval jsem si ho i v Prachaticích, ale to jsem byl ještě mladý.
Sám jsi naznačil, že Hoštice potrénují mohly by postoupit. Co říkáš současné změně, že už hraje v okrese 14 mančaftů v jedné soutěži? Je to krok kupředu?
Kdyby se někdo ptal na můj názor, tak bych byl všema deseti pro sloučení soutěží na 14 týmů. Hrát v sedmi týmech s tím, že jedno kolo stojíš, mi nepřišlo dobré. Hrálo se málo zápasů, potkáváš stále jedny a ty samé týmy. Takže já jsem jedině pro, že se to sloučilo. Rád si pojedu zahrát na Borovku, rád si pojedu zahrát do Vltavice. Nedělá mi to žádný problém.
Svými zkušenostmi nějakým způsobem pomáháš trenérovi?
Trenér je stejně starý jako já, takže máme spoustu fotbalových spřízněných myšlenek. Trenér předává rady z lavičky a já si troufám říct, že se to snažím klukům předávat potom dál na hřišti.
Vždycky se traduje, že táta by si rád zahrál se synem v mančaftu. Bylo to u vás taky tak, že jsi hrál s tátou za jeden mančaft?
Nezahráli jsme si z toho důvodu, že táta, když hrál v Hošticích za béčko, tak já jsem v té době hrál v Prachaticích a nechtěl jsem zrovna přestupovat. Když jsem byl v nejlepších letech, tak se mi nechtělo do okresní soutěže jenom kvůli tomu, abych hrál s tátou. Takže mistrovské utkání jsme si spolu nezahráli, ale chodíme si zahrát za staré pány do Lažišť.
A když to vezmu zase o jednu kategorii níž?
Syn je na tom stejně, jako jsem byl v té době já. Já teď hraju vlastně ten prales a kluk chytá v Prachaticích kraj dorostu. Takže to nevypadá, že bychom si v brzké době spolu zahráli. Platí to samé, co platí u mě s tátou. Když je nás málo za ty dědky, tak si jde kopnout on s námi. Takže přáteláček ano, ale mistrovské utkání ne. Doufám, že ještě dlouho ne.
play_fill
Třeba to vyjde za dva roky, že si zahrajete v I.B třídě proti sobě.
Třeba ano. To se může stát. Nicméně se svým synem bych si zahrát fotbal někdy chtěl. Myslím mistrovský zápas.
Ty se synem jezdíš na zápasy nebo na tréninky? A co s dcerou?
Kluk si dojede na trénink autobusem. Zápasy absolvuje většinou s manželkou. Ta je velká fanynka. Já samozřejmě také, ale protínají se nám zápasy syna a dcery. Ta hraje v Budějovicích za Akademii, takže já absolvuji ty dálky do Budějovic a Kateřina je s klukem tady v dojezdové vzdálenosti.
To znamená, že fotbalová kontinuita ve vaší rodině je zachována stoprocentně.
Ano, já jsem rád, že fotbal dělají oba a baví je to. Samozřejmě u holky ne každý chce, aby fotbal hrála, ale vybrala si to sama, tak ji v tom podporujeme celá rodina.
Probrali jsme fotbal. A co Tomáš Gaier a další sporty? Samozřejmě ty řekneš vedle fotbalu sálovku. Hrál jsi také celostátní ligu.
Ano, na to rád vzpomínám, kdy jsme jeli v pěti lidech na druhý konec republiky. Strávili jsme na cestě 24 hodin, zůstali jsme na dálnici v půl metru sněhu. Na to se nezapomene. Mám také hodně pěkných zážitků. Podívali jsme se na Pohár mistrů evropských zemí, kde jsme bohužel skončili čtvrtí. Takže zážitky z té sálovky mám také super. Ale co rád dělám? V zimě je to pinčes. Líbí se mi golf, nicméně sleduji všechny sporty. Chodíme v létě tady v Hošticích na nohejbal, baví mě cyklistika. Máme psa, tak se toulám se psem po šumavských krásách okolo vsi. To mě docela dost naplňuje.
Stíháš to všechno v rámci toho, že se staráš o firmu?
Máme přepravní společnost. Samozřejmě je to zátěž velká, ale snažím se té práci a volnému času dát maximum, abych si to užil.
Co ty a ideální dovolená? Někdo se plácne k moři, jiný jde po horách.
Manželka byla teď s dětmi a vlastně s celou rodinou v Turecku. Byli tam týden a já musel zůstat tady, abych dohlížel na firmu. Takže já jsem si v tom týdnu odpočinul, to byla moje dovolená. Jinak jezdíme pravidelně do Itálie do Bibione. Už jsme tam byli asi dvacetkrát. Ze začátku, kdy jsme tam začali jezdit, jsem na to nadával, že je to zase nějaké Bibione. Chtěl jsem někam jinam, ale teď na to nedám dopustit. Bibione je pro mě prostě to nejlepší, co může být. Bohužel, letos to vypadá, že budu bez dovolené. Mám teď spoustu akcí, na kterých musím být do konce prázdnin. Holka začíná s fotbalem, takže už zase najíždíme na ten kolotoč. V zimě bychom chtěli asi do Thajska.
