Osobnost Deníku
Přečíst článek >

Pro fotbalovou Třeboň jde o účast v divizní soutěži, byť „jen“ dorostenecké, po hodně dlouhé době. O tom, jaký u rybníku Svět návrat do světa republikového fotbalu byl, jsme hovořili s velezkušeným trenérem Jindřichem Dejmalem. „Určitě to pro nás bude náročnější než v kraji, nicméně jsem přesvědčen, že i v konkurenci s mužstvy z Prahy či Plzeňska obstojíme se ctí,“ říkal loni v létě Dejmal.

Jak se historická účast třeboňských dorostenců v divizi rodila?
Když jsem se do Třeboně z vážných rodinných důvodů přesunul z Písku, byl třeboňský dorost v přeboru kraje u dna tabulky. Na jaře jsme ale prohráli jediný zápas a skončili uprostřed tabulky a v pohodě se udrželi. Navíc jsme dostali nabídku postoupit do nově vytvářené divize dorostu. Šéf klubu inženýr Skála se mě ptal, co já na to, tak jsem řekl, že pokud by se měl třeboňský fotbal někdy vrátit tam, kde býval, že mít kvalitní mládež je základ. Tak jsme na možnost hrát s dorostem vyšší soutěž kývli.

I když jste jako trenér vedl celou řadu prvoligových klubů u nás i v zahraničí, ani působení u mládeže vám není až tak úplně cizí. Je to tak?
U dorostu jsem byl i ke konci svého angažmá v Písku, kde dle změny řádů byla u druhé ligy dorostu povinnost mít trenérskou kvalifikaci té třídy, kterou jsem tam měl jen já, a tak ačkoli jsem byl po operaci kolena, jezdil jsem celý rok i s berlemi jako kouč dorostu.

V Písku jste vedl druholigový dorost, v Třeboni ale dorost až do léta hrál jen krajský přebor. Cítil jste ten rozdíl?
Co mě překvapilo příjemně, byla účast na trénincích. Dříve prý třeboňští dorostenci se na trénincích scházeli v minimálním počtu, my ale chodili v pětadvaceti lidech. Což bylo i tím, že divizi hrají souběžně i mladší dorostenci, takže nás chodilo dost a tréninky se daly dělat na kvalitní úrovni.

Do divize dorostu Třeboň nešla jako vítěz, ale až z nějaké desáté příčky. Lehký přechod to tudíž asi nebyl?
Mám-li být upřímný, i já si myslel, že to v divizi bude jednodušší. Bylo to ale i tím, že náš tým je tak o dva roky mladší, než má většina našich soupeřů. Z dorazového ročníku jsme měli na podzim jednoho. To byl velký hendikep, pokud se ale zachráníme, příští sezonu by to mělo být naší výhodou.

Zpátky k podzimní části sezony. Jaká byla?
Začátek byl hrozný, my prvních pět kol nevyhráli. Pak si ti naši mladíci začali na vyšší soutěž zvykat a posledních pět kol jsme naopak neprohráli.

Jak ti vaši mladíci zvládali cesty do vzdálenějších míst?
Nebylo to snadné, navíc i proto, že stejně jako tomu bylo v kraji hrajeme i v divizi společně s kluky z Dobré Vody. Akorát už ne jako společenství dvou klubů, to šlo jen v kraji, teď k nám kluci z Dobré Vody museli přestoupit. Bez nich bychom těžko dali dva týmy dohromady, jezdí jich sem celkem třináct, prakticky jedno celé mužstvo. Domácí hřiště bylo v Třeboni, ale dvakrát jsme hráli i na Dobré Vodě. Při této příležitosti bych rád ocenil spolupráci s Liborem Valentou, jenž dobrovodské kluky trénoval a teď působí jako můj asistent. Neméně si cením i pomoci dalšího mého asistenta Vráti Markese. Oběma patří uznání.

Abychom nezamluvili to cestování…
Jak už jsem říkal, snadné to nebylo. Tím spíš, že často se hrálo v sobotu dopoledne a hrají se dvojzápasy. Takže časově to bylo náročné a náročné byly i samotné zápasy. Třeba hned na úvod jsme jeli do Příbrami a já se bál, aby nám hned první zápas nesebral všechno sebevědomí. Dostali jsme nadílku, v některých fázích zápasu jsme ale drželi krok a já si říkal, že na tom musíme stavět.

Což se vám v té druhé části sezony už tudíž začalo dařit?
Bylo vidět, že kluci si začínají na vyšší soutěž zvykat. Hlavně začali zjišťovat, že fotbal nejde hrát jen živelně, že musí dodržovat i nějaké taktické záměry.

Na který zápas byste raději zapomněl?
Na Dobříš. Ta je teď poslední, ale my tam prohráli. Víc než ta porážka mě ale zklamaly věci kolem toho zápasu a co tam s námi pan rozhodčí prováděl. Vyjadřovat se k tomu víc nechci.

Vaším úkolem je vychovávat hráče pro áčko. Jsou ve vašem týmu hráči, které byste trenérům áčka doporučil?
Dle mého soudu Čábela a Bartl, kteří nám pomohli se v kraji zachránit a v dorostu v létě končili, by se v áčku mohli prosadit. Ale po příchodu tam nehráli a zřejmě neměli trpělivost čekat a věřit, že ta šance se dostaví a přestali za áčko chodit.

A co ze současného dorostu?
Mohl bych jmenovat třeba Jakuba Schneidera, jenž už s áčkem, když měli málo hráčů, byl na podzim v Katovicích a hrál tam dobře. Prostě nadějní fotbalisté se v Třeboni rodí a účast ve vyšší soutěži k jejich dalšímu růstu určitě přispěje. Právě kvůli tomu jsme na nabídku jít do divize kývli.

Po špatném začátku jste se na podzim zlepšovali, vyhráli jste sedm zápasů a od pásma sestupu se vzdálili. Nicméně za vodou ještě zdaleka nejste.
Toho si jsme dobře vědomi, dolů jdou tři týmy a nás od sestupové čtrnácté příčky dělí jen čtyři body. Záchrana v divizi je naším hlavním cílem. Protože nechceme nic zanedbat, absolvovali jsme i zimní soustředění ve Skalné, což je rodiště Pavla Nedvěda a já tam teď byl už po patnácté. Jezdil jsem tam jak s Táborskem či Pískem, tak i s Chebem a třeba také s Drnovicemi, když ještě hrály první ligu. Pro kluky to byla velká věc a musím je pochválit, s jakým nasazením přípravu zvládali. Stejně tak ale musím vyzdvihnout i jejich rodiče, kteří jim pobyt na soustředění platili. Věřím, že to nebudou vyhozené peníze a že divizi dorostu pro Třeboň na jaře udržíme.