Cestou na farmu uvažuji, jak velké horko mi bude. Venku je totiž léto v pravém slovy smyslu. Slunce pere, teploty jsou tropické. Jen co přijedu ke garážím, vítá mě moje průvodkyně a zároveň spolujezdkyně Martina Novotná. „Zaparkovala sis, jako kdyby ti to tu patřilo,“ směje se a pak dodává. „Auto si nech tady, nebude tolik překážet a navíc bude ve stínu,“ ukazuje mi a navádí mě.

Obnova Státního zámku Uherčice na Znojemsku.
Zázrak v Uherčicích. Před buldozery zachránily státní zámek i dražby vín

Za pár chvil přijíždí i velitel žňové sestavy‚ Stanislav Novotný. Jen co sestoupí z traktoru začíná bojová porada. „Jak vypadá ten ječmen? Byli jste se na něj s Vaškem podívat?“, ptá se Martiny. Ještě chvíli se domlouvají, a pak už každý zná svůj úkol. Nastupujeme do našeho stroje, červeného traktoru. Jen co se uvelebím na sedačce, už zase vstávám. „Musíme ještě pozavírat a já se jinudy ven nedostanu,“ popohání mě traktoristka.

Houpavé dobrodružství

Pak už začíná pravé drncavé a houpavé dobrodružství. „Asi jsem si přece jen měla vzít sportovní podprsenku,“ konstatuji po několika minutách na cestě. Marťa mi na to odpovídá mohutným výbuchem smíchu. „Hlavně se pořádně přidržuj, ať se nepraštíš o strop,“ dodává.

Společně uháníme s větrem o závod a dle maximální povolené rychlosti na pole. Netrvá dlouho a doháníme zbytek naší skupiny. „Rychle vystup, musíme pomoci nasadit lištu na kombajn,“ popohání mě Marťa. Sehranost je zde znát, než se stihnu rozkoukat, lišta je nasazená a kombajn seče obilí. My znovu nastupujeme do kabiny a najíždíme taky na pole. Slunce pálí, je neuvěřitelné dusno. Po chvíli se naštěstí začíná zvedat vítr a když si otevřeme okna a dveře, traktorem příjemně protahuje.

Železniční stanice Lužice a její okolí ráno po tornádu.
Řádění tornáda se nevyhnulo ani železniční stanici v Lužicích. Opravy pokračují

Jen každých pár minut musíme vše pozavírat. „Kombajn je totiž nastavený tak, že stonky při sečení rovnou poseká a rozmetá je do pole. Poslouží pak jako hnojivo pro půdu. A kdyby to sem nalítalo, kdo by se s tím uklízel,“ směje se Martina.

Hukot zemědělských strojů přeruší zatroubení. Najíždíme podél kombajnu, který vysouvá rameno a sype nám vymlácené obilí na vlečku. Netrvá dlouho a už je zpátky v brázdě a seče. „Za jak dlouho budeme asi plní?“ tážu se své průvodkyně. „To je různé, záleží, jaké jsou výnosy, tady to nebude nic moc. Jsou ale místa, kde se urodí hodně a to pak skoro nestíháme jezdit do výkupu,“ odpovídá mi Marťa.

Vykulení řidiči 

Ještě dvě zastávky u kombajnu a naše čekání je u konce. Vlečku máme vrchovatou a čeká nás cesta do výkupu. Po cestě budíme údiv. Pravda, dvě ženy v traktoru se v dnešní době asi příliš nevidí. Někteří řidiči na nás vykuleně zírají, jiným jsme vykouzlili úsměv na tváři. „To je ještě dobrý, na mě takhle koukají pokaždé. Zrovna včera mi mávali všichni řidiči dodávek,“ hodnotí traktoristka.

Nová mobilní aplikace Pozor tramvaj!
Příliš drahá. Pokračování mobilní aplikace Pozor tramvaj v Brně je nejisté

Traktor jede na plný výkon, do kopce však vlečku sotva utáhne. Blížíme se k výkupu. Martina zdatně najíždí na váhu a už mne zase vyhání ven z kabiny. Obsluze předává dokumenty. Pak se ptá, kde má obilí složit. A vyrážíme. „Vystupovat, jdeme skládat. A bacha, bude to hodně prášit,“ upozorňuje mě Martina. Stačí pár odjištění páček, a už se sype obilí. Halou se naráz nesou i oblaka prachu. „Neboj, zvykneš si. Ale večer si musíš dát pořádnou sprchu,“ uklidňuje mne Martina.

Jsme prázdní a tak znovu vyrážíme na váhu, kde nás převáží a vrátí nám papíry. „Tak díky, uvidíme se zas za chvíli,“ mává řidička traktoru.