Fotky pocházejí z achivů Františka Kofroně, Olgy Kolískové a Milady Jirouškové, archivu města Mirotice, ZO ČSBS Písek, kroniky města Mirovice a ze sbírek Prácheňského muzea Písek - všem za poskytnutí snímků děkujeme.

Na jednom ze snímků můžete vidět i Podolský most, který byl v roce 1945 spásným útočištěm mnoha Němců, jež prchali před Rusy do amerického zajetí. V tomto místě byla pomyslná linie, která oddělovala ruskou a americkou zónu. Alespoň tak si to mysleli němečtí civilní uprchlíci a ustupující německá armáda, jejíž jednotky se chtěly vzdát Američanům. Skutečná demarkační linie však ležela až za městem Písek.

Na počátku května na Podolském mostě stála americká hlídka, která neměla nikoho pouštět přes most. Nejprve utíkali němečtí civilisté, celé rodiny i s dobytkem a plně naloženými vozy. Poté se i němečtí vojáci snažili přejít most a vzdát se Američanům. Tehdy v roce 1945 stály ještě oba dva mosty – starý řetězový i nový Podolský most. Když Němci neuspěli nahoře, tak se pokoušeli projít po starém mostě a když ani to nešlo, pokoušeli se řeku Vltavu přeplavat. Mnoho jich bylo přitom zastřeleno americkou hlídkou z mostu. Poslední šancí bylo podplatit nějakého českého převozníka či majitele loďky. Toto se však nestávalo tak často, protože místní neměli Němce rádi. Našli se nějací, kteří je převezli. Někteří si prý nechali od Němců zaplatit, pak je nepřevezli, nebo jim dali loďku děravou či je jinak ošidili.

Ze vzpomínek pamětníků, které zpracovala Olga Kolísková