Členitá krajina je plná klikatých silniček, které lemují aleje italských cypřišů a cedrů, olivových hájů, vinic s jedinečnými druhy toskánských vín, políček se vším možným a městeček, které svým zjevem jakoby zůstaly v renesanci. Klidně si projíždíte oblastí Maremma na hranici provincie Grosseta s Latiem a vůbec netušíte, co vás čeká. A věřte mi, že na to, co se vám za jednou z mnoha zatáček najednou zjeví na skalním ostrohu opravdu nejste připraveni. Trvá dlouhou dobu, než si uvědomíte, že to není pouhý přelud, ale že to je opravdu město.

PITIGLIANO – město, které mě na první pohled neskutečně uchvátilo a dalším pobytem úplně pohltilo. Město s dlouhou historií, která a vine staletími od prehistorické doby, přes etruskou a románskou dobu, středověkem, renesanci až do dnešních dnů. Město, kterému se pro jeho židovskou stopu říká „Malý Jeruzalém“ a ve kterém najdete košer víno, které se dokonce vyváží do Izraele.

Pitigliano vás na první pohled upoutá svou polohou vysoko na vulkanickém skalním výběžku nad jeskyněmi v údolí Lente a celé jakoby přímo vyrůstalo ze skalního terénu a vy jen s námahou zjišťujete, kde je ještě skála a kde jsou již domy. Město tvoří tři souběžné ulice, které jsou propojeny asi šedesáti uličkami. Celek plný točitých schodišť, tajemných podloubí, klikatých a příkrých dlážděných uliček jako takový připomíná kouzelný a záhadný labyrint plný pravého italského života, který vás zcela omámí.

Procházíte uličkami, které si jsou až neskutečně podobné a přitom je každá ve své originalitě úplně jiná. A nejen to – vy tam vlastně procházíte dlouhou historií, která vás vede zpět staletími. Stačí si jen tak někde sednout, zavřít oči a nechat na sebe působit tu neskutečně krásnou atmosféru, která je všude kolem vás a poslouchat to snové město – a věřte mi, že vám toho má hodně co povídat. Jedinou chybou na té kráse je skutečnost, že mu chybí jeho dávní židovští obyvatelé.

Projít všechny uličky a současně navštívit to množství památek (Fortezza Orsini, la Cattedrale Santi Pietro e Paolo, Museo Zuccarelli, Ghetto ebraico piccola Gerusalemme, Chiesa Santa Maria, Resti dell acquedotto, Museo archeologico, Tempieto – un piccolo tempio, Museo locale della comunita ebraica a všechny mura e porte della citta) si vyžádá nejen spoustu času (toho jsem měl dost), ale též fyzickou zdatnost (popravdě s tou to bylo trošinku horší). Ještě, že je město plné tradičních „luoghi pieni di delizioso cibo italiano e vino tosscano“.

Co je Malý Jeruzalém

A teď mi dovolte malou exkurzi do historie názvu „Malý Jeruzalém“. První zmínky o příchodu židovského obyvatelstva do Pitigliana se objevily koncem 15. stolení. To byli na základě papežských zákonů z Říma a celé střední Itálie židé vyháněni a mnozí z nich se uchýlili právě na panství Orsiniů, které bylo vzdálené všeho dramatického dění. Orsiniové brzy poznali vzdělanost nových obyvatelů, kteří do města přinesli prosperitu a do svých služeb začali přijímat židovské lékaře, bankéře a vědce. Ti mimo řemesel, které nesměli vykonávat (aby nekonkurovali křesťanským cechům) pracovali jako tesaři, obuvníci, knihaři, obchodníci a další řemeslníci.

V dobách rozkvětu tak tvořili až 14% populace. V roce 1598 si ve městě postavili první synagogu. V polovině 18 století jim bylo umožněno účastnit se správy města a jejich představitelé vstoupili do městské rady. Vřelé vztahy se plně projevily v roce 1799, ve kterém byla v blízké Sieně vypálena synagoga, a mnoho židů bylo povražděno.

V Pitiglianu však křesťané svým židovským spoluobčanům pomáhali bránit ghetto proti hordám, které ho chtěly vydrancovat. Zlatým věkem židovského osídlení se stal začátek a první polovina 19. století (až 20% populace), kdy byla značně rozšířena jejich knihovna, a začaly vycházet první židovské noviny. Celkový úpadek v chudém italském kraji však koncem 19 století způsobil, že židovští obyvatelé začali odcházet do větších měst a do zahraničí. Definitivní konec židovské komunity v Pitiglianu pak ze známých důvodů přinesla druhá světová válka, i když řada místních židovských obyvatel byla zachráněna svými spoluobčany, kteří je navzdory nebezpečí, které jim hrozilo, ukrývali.

A co dodat na závěr několika denního pobytu? Snad jen městu a celému okolí popřát aby v celé své kráse nezměněno zůstalo po mnoho dalších století a sobě pak vyslovit jedno jediné, ale o to vroucnější přání – ještě jednou se sem vrátit. No asi tak nějak – že jo.