A tak mi ani moc nevadí, že jsou čím dál menší, pak nejsou vůbec a pouze se občas okolní krajina trošinku zvlní. Ta krajina se mi zdá nějak povědomá a já začínám tušit, že jsem zase v té nejkrásnější zemi ve středu Evropy plné lesů, luk, polí, rybníků, malebných vesniček, větších či menších měst a hlavně jednoho jihočeského městečka, které mám hluboko uložené ve svém srdci a do kterého si vás nyní dovoluji pozvat.

Milevsko - podle archeologických nálezů byla oblast dnešního města osídlena již ve starší době kamenné. O vlastním městě se pak první písemní zmínka objevuje v roce 1184 a hovoří o velmoži Jiřím z Milevska. A právě Jiří z Milevska a řeholníci ze Želiva vedeni prvním opatem Jarlochem (pokračovatel Kosmovy kroniky) pak mezi lety 1184 až 1187 založili dominantu města - premonstrátský klášter.

Během let klášter vzkvétal a brzy se stal jedním z nejbohatších klášterů v zemích Koruny České. V době husitských válek však byl klášter Tábority přepaden, vyrabován a nakonec vypálen. Následně si okolní pozemky rozebrala šlechta (Rožmberkové, Švamberkové, Hodějovští). Po Bílé Hoře byl klášter Hodějovským zkonfiskován a císařským rozhodnutím byl přidělen premonstrátskému klášteru na Strahově. Během Církevních reforem císaře Josefa II však byl znova strahovským odebrán.

O jeho znovu navrácení se po reformách přičinil opat Strahovského kláštera Václav Josef Mayer. Čas plynul a milevští se s klášterem plně sžili. Pak však přišla padesátá léta 20. století, která na čas ochromila premonstrátský život v Milevsku. Přes veškeré pronásledování se však v průběhu sedmdesátých let klášter stává centrem duchovní formace nových povolání pro strahovskou kanonii. I když vše bylo tajné, tak během probíhající normalizace po srpnu 1968 bylo vše prozrazeno a následně zmrazeno. Komunita premonstrátů se v Milevsku znovu obnovuje až po listopadu 1989 a klášter se stává závislým domem Královské kanonie premonstrátů na Strahově. Klášter v současnosti spravuje 14 farností a 21 kostelů.

A město Milevsko se rozrůstalo spolu s klášterem. Mělo právo hrdelního trestu a tak smělo vynášet rozsudky smrti. Popravy se pak konaly na Hůrkách (poprava upálením a zahrabáním za živa) a na Šibenném vrchu (popravy oběšením nebo stětím). Veškeré záznamy z těchto exekucí jsou zaznamenány ve Smolné knize. V 17 a 18 století bylo město a jeho okolí (stejně jako velká část českého království) zasaženo morovými epidemiemi které způsobily smrt velké části obyvatelstva.

Další pohroma pak přišla v r. 1749, kdy město z velké části zničil velký požár. Počátkem 19. století bylo Milevsko malým venkovským městem, v kterém sídlili hlavně malí zemědělci, hrnčíři, tkalci a výrobci kuřáckých potřeb. V roce 1850 do Milevska přesídlil okresní soud a v roce 1868 se stává městem okresním. Město se postupně modernizovalo (v r. 1838 poštovní úřad, v r. 1875 zaveden telegraf, v r. 1910 telefon, v r. 1910 elektrifikace). Jako celou Evropou, tak i Milevskem se prohnala 1. sv. válka, ve které padlo víc než 70 milevských občanů, hospodářská krize třicátých let a 2 sv. válka, ve které zahynulo mnoho „milevšťáků“ a která zapříčinila zánik židovské komunity.

Většího rozmachu se město dočkalo koncem čtyřicátých let minulého století příchodem firmy Koh-I-Noor a výstavbou továrny Janka (dnešní ZVVZ). Nyní je to klidné městečko s 8 tisíci obyvateli, ve kterém svou nesmazatelnou stopu zanechal český génius Jára Cimrmam, které je plné malebných uliček, různých zákoutí a historických památek. Ve výše zmiňovaném klášteru Bratří premonstrátů najdeme novorománskou baziliku Navštívení Panny Marie (třetí největší v Čechách), hřbitovní kostel sv. Jiljí (známý nedávným nálezem relikviáře s hřeben z Kristova kříže). Latinskou školu a Milevské muzeum. V centru města je k vidění novorománský kostel sv. Bartoloměje, barokní budova staré fary, barokní budova staré radnice, secesní budova ve které sídlí muzeum milevských maškar, kašnu se sochou od B. Bendy a pomník padlým v 1.sv. válce.

V Sokolovské ulici nepřehlédnete novou synagogu s kubistickou fasádou (nyní modlitebna Církve československé husitské), v ulici. Gen. Svobody pak soubor šesti secesních vil a v parku Bažantnice přírodní galerii žulových soch. Po celém městě je velké množství kapliček a pomníků (např. Karla Stehlíka). V nejbližším okolí si procházkou krásnou jihočeskou krajinou plnou hlubokých lesů a rybníků mohou návštěvníci prohlédnout starý židovský hřbitov (je na něm pochován Samuel Kafka – předek spisovatele France Kafky), milevský Menhir, Morový hřbitov, nově zbudovanou Křížovou cestu, přírodní památku Dehetník, kamenný železniční viadukt, smírčí kameny, klášterní most, ráj rybářů Vášův mlýn, nové venkovní koupaliště a mnoho dalších.

S Milevskem jsou spjati i význačné české osobnosti (první opat Jarloch, knihovník strahovského kláštera Cyril Antonín Straka, sionista Angelo Goldstein, spisovatel Jiří Mařánek, zemský velitel hasičů Karel Duchoň, profesor Státní konzervatoře v Brně František, Kudláček, klavírista Karel Šolc, akademický malíř Karel Stehlík, stíhač 313 stíhací perutě RAF Jan Jeřábek, spisovatel a kronikář Josef Kytka, historik a kronikář PhDr. Karel Dolista, básník a spisovatel Čeněk Holas, spisovatelka Růžena Svobodová, sochař Břetislav Benda, profesor Emanuel K. Liška, pilot RAF Karel Papoušek, siamská dvojčata sestry Blažkovy, ředitel knihovny Národního muzea Čeněk Zíbrt, folklorista Štěpán Dvořák). A také zde bydlí osoby historicky asi nevýznamné, ale to jim neubírá jejich jedinečnost – mimo jiných třeba moje maličkost.

Tak rychle vyprat vše špinavé, trošinku si odpočinout, projít známá místa, posedět s přáteli a pomalu vyhlížet čas, kdy vás „botky toulavky“ zase někam vezmou – a je úplně jedno kam a na jak dlouho to bude, protože vás alespoň při svém čekání na zimu nebudu obtěžovat svými příspěvky. No asi tak nějak – že jo.