Kdysi jsem někde zaslechl, že město ve dne žije a v noci spí.  No věřte mi to, nebo nevěřte, ale není to pravda. Ono to sice vypadá, že je ve dne město vzhůru, ale je to jen zdání, protože je plné lidského hemžení.
A tak město, které přes den pospává, milostivě přenechává vládu zmateně pobíhajícím lidičkám a probouzí se, až když se to bláznivé lidské plémě uloží do svých snů a jeho ulice osiří.

A to je přesně ta chvíle, kdy vnímavý poutník nocí dokáže s městem komunikovat. Je však zapotřebí to město bezpodmínečně milovat. Město tu lásku pozná, a pokud je opravdová, rádo jí přijímá a velkou měrou vám ji vrací. Vrací jí svým vlastním zvláštním způsobem – zprvu vás jakoby lehce omámí a k vám odněkud z dálky začnou plynout písmenka, která se postupně skládají do vět.

Je to taková zvláštní řeč, při které nejsou zapotřebí nahlas vyřčená slova, protože ta by stejně nebylo slyšet. Je to řeč, kterou musíte vnímat celou svou bytostí. A město vám zprvu tiše, jakoby nesměle, začne vyprávět svoji historii. Vykládá o dávných dobách, ve kterých do hlubokých lesů, které zde kdysi rostly, přišel jeho první obyvatel a postavil si tu dům. Do domu si přivedl ženu, založil rodinu a brzy se vůkol začal ozývat dětský smích. Po něm pak přicházeli další a další lidé, a s nimi přibývaly domy, ulice, kostely a klášter.
A město se rozrůstalo, sílilo a brzy bylo plné emocí, citů a lidských osudů. Vypráví o lidech, kteří se v něm po celá ta staletí narodili, žili a v kruhu rodiny umírali. Vypráví o plodných dobách míru a jeho rozmachu, ale i hrůzách válek, které se jím prohnaly. A vy v němém úžasu nasloucháte životním příběhům plných naděje, lásky a obyčejného lidského štěstí, ale též nenávisti a zlé vůli.

Tím vyprávěním se před vámi odvíjí neskutečně poutavý film, ve kterém postupně poznáváte celou jeho historii a ani si nevšimnete, že již pomalu svítá. Jen si uvědomíte, že jak se postupně začíná probouzet jeho obyvatelstvo, tak hlas města je tišší a tišší, až nakonec zcela zanikne v ruchu, který se s každým novým dnem kolem začne rozléhat. A vy si s těžkým srdcem uvědomíte, že je konec hovoru, protože město již zase spí a jen doufá, že si zase někdy někdo v noci tiše sedne, začne poslouchat a ono mu bude moct znova vyprávět o všem, co zažilo.

Co myslíte, vážení čtenáři, nestálo by to za pokus? Možná to budete právě vy, s kým se dá město Milevsko do hovoru a věřte mi, že toho má na srdci od roku 1184 (kdy je o něm první písemní zmínka) opravdu dost a dost.

Za malý návod na to, jak si popovídat s nočním městem, i hezké fotky, děkujeme Karlu Kafkovi z Milevska.