Slovo plácek je zdrobnělina ze slova plac, původně z německého slova Platz (místo, náměstí), volné prostranství, místo (k něčemu vyhrazené, upravené, určené, např. hřiště). Ano, také je to plácek sportovní, tedy místo určené k hraní různých sportů, např. hokej, fotbal, hokejbal, volejbal,…
Podívejme se trochu do historie takových sportovních plácků na milevském starém sídlišti. Jako pamětník jsem si jednoho dne obešel tyto zapomenuté "plácky" a nafotil si jejich současnou podobu. V padesátých-sedmdesátých letech minulého století si vzpomínám na pět takových "plácků", které vysloveně žily. Proháněli se na nich kluci i děvčata. Každý plácek byl ve své lokalitě starého sídliště a byl plně využívám stálými skupinkami dětí. Každá skupinka měla svůj plácek a v jarních a podzimních měsících se na nich především hrál hokej s míčkem, dnes se tomu říká hokejbal. 
Plácek byl pečlivě udržován a vyrostly na něm i hokejové branky. Hrálo se s míčkem, buď tenisákem či gumovým a hokejkou na lední hokej. Někdo měl i rukavice či holení chtániče , brankáři i helmu. Během několika měsíců se začaly hrát mezi jednotlivými skupinkami i přátelská utkání a později i turnaje. V zimním období se pak "plácek" odrhnul od napadlého sněhu, udělaly se sněhové mantinely, někdy se hřiště i polilo vodou a hrál se i hokej na bruslích.
Tyto plácky byly v těchto lokalitách: spodní část Bezručovy ulice-Stodola, střední část Bezručovy ulice-Stodola, pod Hradčanami, v horní části ulice Čs. armády, plácek v dolní části ulice Čs. armády mezi "Slepičkami" a čtyřdomky ulice Petra Bezruče, poslední plácek se nacházel v dnešním parku na konci Bezručovy ulice.
Každý plácek okupovala skupina, v níž vyrůstali i pozdější výborní milevští sportovci či dokonce reprezentanti naší republiky. Já jsem byl členem skupiny z dolní části Bezručovy ulice. Náš plácek nebyl příliš velký a byl těsně u zdi domu. Tím jsme vlastně měli v zimě hotovou jednu mantilovou stranu. Občas to odneslo i skleněné okénko prádelny či sušárny, přece jenom tenisák byl dost tvrdý.
Když jsme hráli hokej s míčkem, hráli jsme si i na naše hokejové reprezentanty. Tehdy jsem fandil v hokeji Slovanu Bratislava, a tak jsem zákonitě v útoku byl Golonka a v brance Dzurilla. Kápem našeho týmu byl například  Standa Franěk, pozdější výborný milevský fotbalista, v útoku byl pro změnu Petr Kochta neboť v hokeji fandil Spartě. Pamatuji se i na další výborné kluky z týmu, např. Jindra Muller-frontman skupiny FANTOM, jinak i výborný fotbalista, Jiří Zelenka, Standa Fábera či Bohouš Kaplan.
Ve střední části Bezručovy ulice byl další plácek, který skýtal snad největší hráčskou základnu, tedy kluky ze střední a horní části Bezručky, a byl prostorově asi největší. Hlavním šéfem tohoto týmu snad byl Josef Dostál, dalšími výbornými hráči byli například Jan Pavlíček, pozdější čs. fotbalový reprezentant-gólman, Pavel Bartoš, Zdeněk Muller, Zdeněk Marek-házenkářský trenér, rozhodčí, František Filipín-člen skupiny Fantom, Leoš Novák, Petr Dostál-házenkář,…
Pod komplexem budov "Hradčany" byl rovněž poměrně prostorný plácek. Tým z tohoto místa měl výborného Jardu Loskota, který měl tvrdé rány, a později byl i výborným útočníkem milevského fotbalu i nejlepším střelcem krajského přeboru mužů. Výborný byl i milevský fotbalista Milan Brázda, Pavel Jarčevský-hráč milevského házenkářského ligového dorostu podobně i Jiří Boula, ten byl i skvělým volejbalistou a jeho syn reprezentoval ČR ve volejbalu,…
Nejmladším "pláckem" v tehdejší době byl na starém sídlišti prostor v horní části ulice Čs. armády. Na něm se kromě pozemáku hrál i volejbal. I tady vyrostli výborní sportovci, např. Sláva Skalický či Luboš Rejda, úspěšní fotbalisté,…
Dalším pláckem, na který mám pěkné i nepříjemné vzpomínky, je prostor v dolní části ulice Čs. armády mezi tzv. "Slepičkami" a čtyřdomky v ulici Petra Bezruče. I zde jsme si tehdy zhotovili  hokejové branky, no a při jejich výrobě a instalaci mám tu nepříjemnou vzpomínku. Při zatloukání tyče do země mi sjela sekyrka a rázem jsem měl na holeni levé nohy krvavou ránu. Byla dost hluboká a z nohy mi tekla tmavě červená krev. Letěl jsem domů, matka se mnou běžela k Mudr. Zdeňku Walterovi, který bydlel ve "Slepičce" vedle našeho plácku. Ten se na ránu podíval a odeslal nás do zdravotního střediska v ZVVZ, teprve tam mě ošetřili. To byla ta špatná vzpomínka.
Z podnětu mého souseda a fotbalového trenéra Františka Kučery jsme si v tomto prostoru zřídili menší fotbalové hřiště. Byly tam opravdové fotbalové branky a na hřišti se hrál každodenně fotbálek. Po hřišti se pohybovali např. bratři Jaroslav a Stanislav Kortanové, Jindřich Muller, Stanislav Franěk, František Kučera ml. Také na něm vyrostla většina fotbalového týmu tzv. "Kučerovců", které vedl a trénoval František Kučera.
Šestým pláckem pak byl v dnešním parku ve spodní části Bezručovy ulice.
Dnes jsou tato místa naprosto mrtvá, smutná,či slouží k jiným účelům, ale žijí ve vzpomínkách pamětníků: Vzpomínky Jindřicha Mullera, dnešního frotmena skupiny FANTOM, který byl i výborným milevským fotbalistou v týmu tzv. Kučerovců: "Rád vzpomínám na pozemák u prvního baráku v ulici Petra Bezruče, bydlel jsem hned vedle ve druhém baráku. Takových plácků bylo na sídlišti hned několik. Vybavuji si je a s tím i turnaje, které jsme tenkrát jako kluci mezi sebou pořádali. A jak jsme to brali vážně. Jeden byl pod Hradčanama nad Venkovem. Další, pokud si vzpomínám, někde u pátého baráku nad námi v ulici Petra Bezruče a jeden také za těmi baráky v ulici Čs. armády, co bydlel Milan Král a Vlasta Gabriel. Byly to opravdové mače se vším všudy. Jak vážně jsme to tenkrát brali. Soupeřili jsme v podstatě i o to kdo má nejlepší brány. Pamatuji si, když jsme je stavěli, jak jsme sháněli pletivo, co se dávalo jako ochrana ke stromkům, a každý měl za úkol něco sehnat. A v zimě když bylo hodně sněhu, jak jsme si polévali mantinely vodou, aby nám vydržely. Taky si pamatuji na hřiště fotbalové v místě dnešní školky, kde jsme často hrávali pozemák při měsíčku, na což dodnes vzpomíná i můj táta, který to hrál tenkrát s námi. Tam už chodili i kluci ze "Slepiček", například bratři Horákové. Výborný byl především Pepa později fotbalista milevských mužů, který měl takové rány z trestňáků, že jednou přerazil i břevno, Faladové a další… No, a na tomto hřišti byly pro mě nezapomenutelné fotbalové zápasy, to když jsme pak někteří hráli za Kučerovce. Tam jsme měli opravdové brány i se sítěmi, to bylo něco. No, a ještě ten plácek na louce v ulici Petra Bezruče, dnešní park, kde jsme hráli takzvaná okýnka.
Vzpomínku na sportovní plácky na milevském starém sídlišti má i Josef Dostál, který byl jskousi duší plácku ve střední části Bezručovy ulice, a když jsem ho požádal o nějakou historku, doslova slzel při vzpomínkách na toto životní období.
Josef Dostál (70 let), bývalý učitel:"V úvodu mého vzpomínání na sportovní plácky na starém sídlišti v Milevsku je nutno poznamenat, že jde o jedno z nejkrásnějších období mého života. Plácek, nedaleko našeho domu v ulici Petra Bezruče, jsem začal nejdříve vnímat a poznávat jako malé dítě, kdy jsem byl divákem dospělých, kteří na plácku ve večerních hodinách hráli volejbal. Mé začátky na plácku spadají do školního věku, kdy jsme se spolužáky a okolními spolubydlícími, například František Filipín, Jaroslav Hron, bratři Homolkové a postupně i podobně staří kluci z okolních domů, například Jan Pavlíček - fotbalový reprezentační gólman Lvíčat ČSSR, Hospodka, Buriánek, bratři Bartošové aj., začali v zimě hrát pozemní hokej dnes znamý jako hokejbal a v létě hlavně fotbálek. Branky na hokej jsme si vyráběli sami, byly z plechů, které byly kolem stromků opodál, z oděvů, kamenů nebo to byly klacky. Míček byl většinou gumový, vzácný byl kožený šněrovací. Hokejky jsme měli různé, např. samorostky, párátka (pahýl z hokejky), opravené ze zlomených z hokeje na tržišti. Hokejky jsme si šetřili, tehdy stály 10 korun a ty kvalitní 14 nebo 16 korun, ty však byly vzácností. V samotných zápasech či turnajích jsme se někdy i nepohodli o sporné góly nebo fauly, ale vše se vždy urovnalo. O víkendech a o prázdninách jsme vždy hráli na hřištích přátelské zápasy či turnaje s ostatními týmy na starém sídlišti. Náš tým z plácku u  "Stodol" v Bezručově ulici měl většinou tyto hráče já, Jan Pavlíček, František Filipín, Jaroslav Hron, bratři Homolkové, bratři Bartošové, Buriánek či Hospodka, tým u "Hradčan" tvořili Milan Brázda, Jaroslav Loskot, bratři Jan a Jiří Boulové, Vojtěch Španvirt, za tým u "Garáží" ve spodní části Bezručovy ulice hráli Josef Fuka, Stanislav Franěk, Stanislav Fábera, Jiří Zelenka, tým "Nad učilištěm" měl ve svých řadách Richtra, bratry Mikšátkovi,..
To byly týmy, které mezi sebou sehrály spousty zápasů. Náš čas po příchodu ze školy jsme prakticky stále trávili venku, měli jsme samozřejmě i jiné zábavy, což dnešním dětem moc chybí. Velkou chybou je, že postupně jak jsme odrůstali a stárli, zakládali rodiny, odstěhovali se do jiných měst či míst, "aktivní plácky" zmizely. Vyrostlo na nich i dost výborných sportovců a dokonce i reprezentantů. Škoda, že někteří s nimiž jsem hrával, se již odstěhovali, nebo už nejsou mezi námi. Z nostalgie a s nadsázkou bych si s nimi chtěl znovu opět, aspoň chvíli, zahrát "pozemák", i když v 70 letech třeba i odchodit."

Josef Fuka, Milevsko