Karel Klostermann, jehož výročí úmrtí jsme si připomněli v polovině července, byl představitelem realistického venkovského románu, (např. Ze světa lesních samot, V ráji šumavském, V srdci šumavských hvozdů či Pošumavské rapsodie), v nichž zachytil tradice, život i svérázné typy obyvatel Šumavy. V příbězích uplatnil všechny charakteristické rysy své tvorby: porozumění pro prostého šumavského člověka, nevšední smysl pro kresbu prostředí, jemný humor a v neposlední řadě i lásku k vlasti a k Šumavě zvlášť.

Ne náhodou došlo i k záslužné reedici těchto autorových vzpomínek pod názvem Vzpomínky na Šumavu, které ve čtyřech svazcích vydalo nakladatelství Hrad Strakonice.

Nedoceněný autor

Loni opět vyšel jejich první díl pod názvem Kniha pamětí a zachycuje dobu Klostermannových studií na gymnáziu v Písku a v Klatovech. Dále čtenářům přibližuje Klostermannův pobyt v Žichovicích (V ráji dětství), dobu, kdy odchází do Stříbrných Hor do školy. Život v Sušici vylíčil takto: “Velká část mých vzpomínek na léta dětská a chlapecká se vážou na Sušici, kterou právem mohu pokládati za své rodné město a mám ji rád.“

Zajímavým způsobem přibližuje svůj první rok na gymnáziu v Písku. Další tři roky navštěvoval klatovské gymnázium a když se rodiče přestěhovali do Štěkně, chodil další čtyři roky na písecké gymnázium, kde úspěšně odmaturoval. Pojednává o tom takto: „Nu, učil jsem se pilně na maturitu, ovšem jen matematice a fysice, na ostatní předměty jsem se ani nepodíval, spoléhaje zplna na svou paměť.“

Ostatně pochvalně se o Knize pamětí vyjádřil i literární kritik a historik Vladimír Novotný: „Jeho vzpomínky nejsou nějakým zapomenutým, zbytečným nebo zcela neznámým arcidílem našeho písemnictví.“

Já pouze dodávám, že mnohdy opomíjené vzpomínky je třeba číst nejen proto, že v kontextu rozsáhlé Klostermannovy tvorby jsou dílem mnohdy neprávem opomíjeným, ale zejména z důvodu, který v úvodu ke knize uvádí vydavatel: „Karla Klostermanna můžeme zařadit do linie dodnes nedoceněných osobností typu Jaroslava Vrchlického, Julia Zeyera či Jiřího Gutha-Jarkovského.“

Ivan Nikl