Hanka Hosnedlová začala tím, že představila knihu rozhovorů „Stopy v jihočeské kultuře“, která vyšla v roce stého výročí Československé republiky. Mohli jsme si ji zakoupit za dampingovou cenu.

Následoval přednes aktuální básně „Podzim“ a poté přečetla H. Hosnedlová povídku „Žalm pro normální sobotní odpoledne“ s velmi zajímavými přirovnáními. Deklamovala báseň „Krajinou Ladislava Stehlíka“ a vyzdvihla Ladislava Stehlíka jako autora, který se věnoval jihočeské krajině.

Řada autorů se podle ní věnuje problematice drog. Představila tedy novelu, která vypráví příběh kluka na šikmé ploše. Kvůli drogám tam skončila i jeho holka z dobré rodiny. Žili ve sklepě, on pro ni sháněl drogy. Je natolik závislá, že bez drogy být nemůže a nakonec zemře. Název povídky „Cesty bez návratu“ mnoho vypovídá… Poslední slova povídky zněla: „Ten den slunce nevyšlo.“

Snad každý básník nebo písničkář má v repertoáru téma lásky. Hanka přečetla dvě krátké básničky o lásce a její ztrátě („…ani svorka útěchy, ani stehy naděje…“) ze sbírky „Pochybná diagnóza času“ z roku 2002.

Do této kategorie patřil i následující česko-slovenský příběh. V povídce Čučorietka maminka hlavní postavě zakazovala vztah se Slovákem. Ani slovenská maminka nebyla nadšená českou nevěstou a tím, že se její syn odstěhoval do Čech. Po ukázce následovalo převyprávění konce povídky: česká matka se postarala prostřednictvím falešného udání o to, že přítele její dcery zavřeli. Dopisy zadržovala. Přiznala se až na smrtelné posteli, co udělala. Hlavní postava – její dcera - se s tím nesmířila.

Totalitní režim zasáhl do životů tehdejších lidí, proto Hanka Hosnedlová přečetla ukázku z novely „Čas odpuštění“, v níž se hlavní postava už na nic netěší. Vrací se totiž vzpomínkou do minulosti: s manželem chtěli emigrovat, tomu se to i se synem podařilo, ji skolil žlučník a zůstala. Po operaci podepsala spolupráci s STB. Spolupráce se na ni po revoluci provalila. Vše ztratila (manžel se to dozvěděl, nakonec zemřel, syn později také). V závěru povídky ji navštíví snacha s vnukem a řeknou jí, ať se netrápí a ať žije přítomností - teď.

Mladá žena je hlavní postavou převážné většiny povídek Hanky Hosnedlové. Následovala ukázka z povídky o ženě, která je sama s dcerou a její emancipovaná matka jí s ničím nepomáhá. Shání místo (bez velkého úspěchu), setkává se s člověkem, se kterým se vyspí, otěhotní a při potratu jí najdou rakovinový nádor. H. Hosnedlová čte dál: utěšuje ji doktorka, že to zvládly jiné, zvládne to i ona.

H. Mašindová se zeptala na Hančinu kariéru na železnici. Zmínila knížku „Literáti na trati“- poezie a povídky (vychází už šestá). Do publikace píší jak zaměstnanci dráhy, tak i cestující. Hanka Hosnedlová vzpomíná, jak jezdila jako průvodčí v dřevěných vagonech, u kamen se hrálo na kytary. Tam byla osm měsíců, pak odešla do Plzně do redakce a v první polovině 90. let pracovala opět přes dva roky v časopisu „Železničář“. Vzpomínání na „dráhu“ ukončila básní „Železniční blues“.

Před samotným ukončením literárního večera předsedkyně PVK, Helena Mašindová, přečetla Haninu povídku, v níž atraktivní průvodčí vítá cestující ve vlaku a seznamuje je se špičkovým vybavením i nabídkou služeb. Nakonec se ukáže, že se jedná o natáčení filmu, nikoli realitu. H. Hosnedlová připomněla, že psala povídku kolem roku 2000, kdy dráhy rozhodně nebyly takto vybavené, byla to tehdy utopie. Dnes už se k tomu dráhy přiblížily. Následovala ještě ukázka na téma cestování.

V poslední kapitole literárního posezení zazněla kratičká povídka, která ukazuje filozofii trempování. Závěr patřil „Trampské modlitbě“ - básni, kterou Hanka Hosnedlová přednesla na 10. celosvětovém potlachu v Texasu.

V průběhu celého večera hrála Věra Johnová na kytaru a zazpívala také autorské písničky. Při známých melodiích se přidali i někteří účastníci. Na závěr přítomní ocenili výkon obou vystupujících potleskem a slovy „Umí“.

Helena Mašindová