Řeknu vám to asi takhle, drazí čtenáři. Občas se vzdálit od ruchu velkoměsta, i když s přihlédnutím k Milevsku to velkoměsto opravdu tak nějak nesedí, je docela příhodné. Pohlídat hájovnu známým se totiž jeví jako dobrá příležitost si v klidu a samotě uspořádat myšlenky, pročistit si „pevný disk“ uložený v mozku, vyhodit z něj vzpomínky nepotřebné, ba přímo škodlivé a tak trochu si naplánovat své kroky příští. I když jak se říká: člověk plánuje a Bůh se jenom usmívá.

A tak si v klidu lebedíte v lůně přírody, přemýšlíte, vychutnáváte si to neskutečné ticho a společnost vám dělají pouze tlapky, tlapičky a všelijaká další „havěť“ – no prostě paráda. Necháte na sebe působit pozitivní vliv zvířat a přitom zjišťujete, že některé jejich vlastnosti bychom od nich mohli v klidu převzít. Jenže po pár dnech to nenápadně začne.

Jako první, s kterými navážete duchaplný dialog, jsou samozřejmě pejskové, ale to je prý naprosto normální. Pak do diskuzního kroužku nenápadně přizvete kočky a s králíky si také po pár dnech začínáte docela rozumět. Ale věřte mi, že když se začnete vážně dohadovat se slepicemi o množství snesených vajec a nutnosti nechat se večer zavřít do kurníku, je nejvyšší čas zapomenout na samotu, nějaké uspořádání myšlenek, čištění disku, plánování a rychle si najít člověku podobnou bytost (třeba pošťáka, nebo štamgasta v místní hospodě) a trochu s ním pokecat.

Po týdnu pak s radostí vrátíte hlídanou nemovitost a zvířenu majitelům a s pocitem dobře odvedené práce se docela rádi vracíte domů. Tak zase za rok. No asi tak nějak - že jo!

Karel Kafka