Kdysi kdosi milí čtenáři řekl, že je svět barevný. S tímto konstatováním by bylo možné docela souhlasit, protože všude kolem sebe vidíme spousty barev. Kanárkově žlutou naší domovské hvězdy a zralého obilí, zeleň hlubokých lesů, blankytnou modř oblohy a vodních ploch, hnědou barvu čerstvě zoraného pole, nepřeberné množství barev a odstínů květin, černou která přichází každou noc a bílou čerstvě napadlého sněhu.
A stejně jako svět je barevný i náš život. Jsme souhrnem kladných i záporných vlastností, emocí, citů a je pouze na nás, čeho je v nás víc. Vždyť i ten nejnevinnější z nás má někde hluboko ve svém svědomí schovanou černou skvrnu.
No a v té přemíře barev však možná časem dojdete k překvapivému závěru, že nejjasnější a nejlogičtější věcí na světě je sounáležitost černé a bílé, protože ony vlastně obsahují všechny barvy, ale zároveň vše vylučují. Ta bílá je barvou nevinnosti a naděje, ta černá je barvou smutku a elegance. A když ty dvě barvy smícháte, vznikne vám barva jiná, stejně jako když do kávy přidáte cukr, vznikne nová chuť a stejné to je, pokud smícháte dva největší protiklady ve vesmíru ženu a muže, protože pak většinou vznikne nový život. A pokud se vám ty dvě barvy i nadále zdají málo tak si vybavte piano, které přestože disponuje také pouze těmito dvěma barvami, dokáže zahrát až neskutečně krásné melodie. A ještě někde jsou ty dvě barvy zcela dostačující – u fotografií. Vždyť černobílá fotografie dává možnost vidět svět a lidi okolo tak trochu jinak. Černobílá fotografie je sice možná temná, ale zároveň je plná života. Je svým způsobem jednoduchá, ale vždy je neopakovatelná. Je o světlech a stínech, které jsou všude kolem nás a které při té záplavě barev nevidíme. Černobílá fotografie nám neukazuje na co se díváme očima, ale ukazuje nám, co vidíme srdcem. Dovoluji si vás pozvat na černo-bílou procházku Milevskem a jeho okolí.

Karel Kafka, Milevsko