Malba je riskantní skok, nebezpečná a náročná hra a přesně takovou hru hrál celoživotně český malíř František Janula ve svém půdním ateliéru na východním pařížském předměstí Aubervilliers. „Maloval bych všude, ale bez Paříže by moje malba nebyla taková, jaká je dnes. Potřeboval jsem ten přímý hutný kontakt, nastavit tvář všem větrům, být v tom žhavém ohnisku, kde se něco děje. Maloval bych všude, ale mám pocit, že v Paříži se moje malba osvobodila“.

S malířem Františkem Janulou (1932 Lysá nad Labem – 2020 Paříž) jsem se seznámila v Paříži a poprvé vystavovala jeho obrazy v roce 1996 v galerii Prácheňského muzea v Písku u příležitosti skupinové výstavy “Paříž nad Otavou“, několika českých umělců žijících v metropoli nad Seinou. Následně v roce 2000 putovní výstava Janulova díla přivedla jeho obrazy po třiceti letech do galerií v Čechách. Premiérová výstava v Plzni (ve spolupráci s kurátorkou Helenou Fenclovou), následně v Praze, v Českých Budějovicích u příležitosti česko-francouzského týdne a v Brně. V průběhu dalších let jsem Janulovu tvorbu vystavovala opakovaně v Praze, Písku, Brně a Klenové (opět ve spolupráci s Helenou Fenclovou). Poslední výstavy za života Františka Januly byly instalovány v obrazárně Želeč u Tábora, v Opavě v galerii Hřivnáč (2019) a v rozlehlých prostorách galerie Městského muzea ve Vodňanech (2020). Souběžně s touto výstavu jsem připravila Janulovu výstavu v Muzeu současného umění v Benešově, která bude mít zahájení 9. září.

Výstavu u příležitosti nedožitých devadesátin autora jsem uspořádala v jeho rodném městě v Lysé nad Labem v roce 2022, kde byla rovněž odhalena pamětní deska na jeho rodném domě.

„Přesto, že začínal být František Janula v Praze známý, měl odvahu ji opustit v roce 1968, když jeho země znovu upadla do diktatury. Po příjezdu do Paříže, zbavený všeho, nemluvě francouzsky, musel začít znovu. Živil se příležitostnými pracemi, aby mohl pokračovat v malování. Jako všichni umělci v nouzi maloval na tom, co měl po ruce: na balicí papír, prostěradla, kartóny, lepenku a podle možnosti i na klasická plátna. Tato situace strádání měla alespoň tu zásluhu, že Janulovi dala možnost vyjádřit se na jakémkoliv materiálu, čehož využil s výjimečnou fantazií. Malba mnohostranných fazet, kde Janula zůstává naprosto sám sebou, vždy poznatelný pro svůj osobitý vztah k vesmíru a prostoru, od kterého vlastní svůj klíč. Jako neposedný čert s náruživostí manipuluje různý materiál, spojuje v celek, krájí, stříhá, řeže, slepuje a kombinuje barvy, dávajíc jim vlastnoručně vyráběný reliéf. Janula je dokonalý a náročný umělec, hluboké originálnosti. Zaslouží si být počítán, podle mého názoru, mezi velké malíře naší doby“. Jean Orizet, Paříž 1984

V roce 2012 Prácheňské muzeum v Písku představilo dílo Františka Januly v putovní výstavě u příležitosti autorových osmdesátin, která nesla název „František Janula-hledač v čase“. V květnu zahájil v písecké galerii výstavu historik umění Jiří T. Kotalík, v červenci v galerii Vyšehrad v Praze Arnošt Goldflam, v září a říjnu představila výstavu kurátorka Helena Fenclová v galerii Klatovy/ Klenová, zámek Klenová a v listopadu a prosinci se usídlily obrazy v Divadle Husa na Provázku v Brně. V samizdatové knihovně Libri prohibiti v Praze se uskutečnil večer poezie z Janulových veršů.

„Janulova tvůrčí metoda přesně rezonuje dobu svého zrození na přelomu 60. a 70. let, kdy dominovala výtvarné scéně. Během následujících desetiletí se různě proměňovala, aniž by autorova východiska zásadně ovlivnila.“ historik umění J. T. Kotalík

František Janula započal v Paříži vystavovat v malých galeriích v Latinské čtvrti a s postupem času si dokázal vydobýt respektovanou uměleckou pozici v oblasti výtvarného pařížského prostoru. Se svým dílem úspěšně expandoval rovněž i za hranice Francie (Holandsko, Belgie, Německo). Vedle malířského díla vytvářel pozoruhodné objekty z dávno odloženými a nepotřebnými věcmi. Jak sám říká, původ tohoto jeho zájmu pramenil z útlého dětství, kdy chodíval se svým tatínkem na „smeťák“ a objevoval tam zašlý půvab starých nejrozmanitějších předmětů. Dokázal objektům vdechnout svůj nenapodobitelný výtvarný rukopis a originální poetiku.

František Janula se souběžně s malbou věnoval i celoživotně psaní poezie. Svoje básně sám oficiálně nepublikoval, dochovalo se pouze 49 stránek básní z let 1969–1976 věnovaných ženě Kateřině - vnučce básníka Karla Tomana, který byl vždy Janulovým nejoblíbenějším. S Kateřinou se seznámili v redakci Svědectví Pavla Tigrida a dále útlá malá knížečka s názvem „Mé měsíce“ (Nakladatelství Šimon Ryšavý Brno, nedatováno). V roce 2019 vydala Galerie Dorka Domažlice (JUDr. Jiří Šuchman), publikaci malířových vzpomínek z počátku jeho příchodu do Paříže, která nese název „Vzpomínky v zaprášeném kufru“. Zmiňovaná galerie vydala rovněž v roce 2016 velkou monografii malíře „HOSTINATO RIGORE“, s bohatou obrazovou dokumentací a rovněž uspořádala několik výstav.

Svoji nevyčerpatelnou fantazii dovedl uplatnit František Janula i v oblasti kulinářské. Chvíle prožité u společného stolu jím připravených pokrmů byly vždy neopakovatelným zážitkem, kde ovšem nesmělo nikdy chybět jeho oblíbené červené víno.

Naše přátelství trvající dvacet čtyři let bylo časem vskutku radostným, prostoupeným a umocněným jeho pozoruhodnou uměleckou tvorbou a neutuchající invencí. Jsem vděčná za ten čas!

Již nenavštívím půdní ateliér v činžáku na předměstí Paříže, nedáme si v přízemním bistru sklenku aperitivu, abychom následně vystoupali do třetího patra půdního ateliéru mezi Františkovy obrazy, kde na mne pokaždé čekalo velké překvapení v podobě jeho nových cyklů, které na první pohled by se zdály nezasvěcenému divákovi jako díla několika zcela různých umělců, ale ze kterých se dal vysledovat nezaměnitelný rukopis jejich autora. Čekal nás vždy i sestup do sklepního prostoru mezi objekty “odloženého zákulisí světa“, jak napsal náš společný přítel básník Prokop Voskovec. Ostatně právě on mne s Františkem Janulou v Paříži před mnoha lety seznámil.

„Janulova cesta je závažnou hrou s odloženými věcmi, vášnivým hledáním smyslu opuštěného zákulisí světa“.

V roce 2022 byla udělena Františku Janulovi In Memoriam za zásluhy o stát v oblasti umění medaile za zásluhy I. stupně. Bohužel ji neuděloval Václav Havel, se kterým se před svým odchodem do emigrace dobře znal.

Irena Mašíková Konštantová, kurátorka výstavy