Vinotéka „U Evičky“, jak jste mi psal o místu setkání, se v Google mapě ukázala jako „Vinotéka Eva“. Mám tedy za to, že jde o váš oblíbený šenk. Je to tak?
Ano, bydlím poblíž a tahle oáza je taková moje předsíň, než dojdu domů. Vůbec mám rád menší podniky, i potraviny nebo pekárny. To tady naštěstí nemizí. Přijdete, popovídáte si, zeptáte se, jak je… Přestože by ulice mohla být ještě průzračnější, tahle sousedskost tu přetrvává. Tady se zastavíte, dáte si sklenku a zase jdete.

Tohle vám tedy, mimo jiné, muselo za covidu dost chybět, ne?
Covid nás zasáhl hlavně pracovně, ale odstěhovali jsme se s celou rodinou na chalupu do Podbořánek, kde to máme hrozně rádi. Sice moc nebyly peníze, nehrálo se, ale na venkově bylo krásně, takže ta situace člověka tolik nesemlela. Myslel jsem na lidi, kteří tu možnost neměli a přečkávali pandemii zavření v bytě. To muselo být hodně těžké. Říká se, že na venkově se jakoby zastaví čas, ovšem tentokrát se naopak zastavil ve městě a na vesnici běžel skoro jako obvykle.

Roman Zach o přestavbě chalupy z roku 1781:

Zdroj: Youtube

Jak jste k chalupě přišel?
Když jsem byl malý, neměli jsme chalupu ani chatu, takže moje až obsedantní posedlost chalupou byla věčná. Jako děti jsme ale jezdili k babičce na prázdniny. Rodiče by řekli, že maximálně na tři neděle, jinak by z nás tehdy zcvokla, ale podle mě to byly skoro dva měsíce. Přesto babička kupodivu nezcvokla. Vždycky jsme se u ní sešli já, ségra a ještě dva bratranci, kteří v těch Zahrádkách u České Lípy bydleli, ale když jsme tam přijeli my, i oni se nastěhovali z domova k babičce.

Pořád si pamatuju, jak v té své zástěře vychází z domu s taškou, mizí na horizontu a jde do krámu, co je dva kiláky daleko, a pak se vrací s čerstvým mlíkem a pětadvaceti rohlíky, které jsme sežrali během pěti minut. Taky si vždycky uvědomím, že jí bylo tenkrát tolik, co mně dnes… Potom jsme zmizeli na kolech k rybníku u Holan a vrátili se až večer. Miloval jsem tu volnost, blbnutí s kámošema, přírodu, tajný výpravy na ryby… Později to byla doba prvních vztahů, tedy spíš pus, prvních vztahů možná pro ségru, protože je starší…

Roman Zach.
Televizní playboy Roman Zach: Nejezdí za mnou mladé ženy, ale středního věku

Vyrůstal jste v bytě, nebo v domě?
Já jsem panelákový dítě z Ústí. Ale taky to tam bylo dobrý, náš panelák stál poslední v řadě, pak už byl kopec, který zval k různým neřestem, měli jsme tam bunkry, v zimě jsme tu lyžovali. Byla to doba, kdy žilo pohromadě hodně mladých rodin s podobně velkými dětmi.

A moc vzpomínám na souseda pana Smila, což byl náš sídlištní spiritus agens, který se staral o svépomocné asfaltové hřiště. Zařídil koupi sítě, lajnování a celou sezonu se na hřišti hrál tenis. V zimě se zase od společného hydrantu natáhla hadice, udělaly se manťáky, led a hrál se hokej. To bylo super. Celá komunita fungovala díky Smilovi, kterého nám zbytek sídliště záviděl.

Řada zpovídaných osobností se svěřuje, že v dětství i později obdivovaly manuální šikovnost svých otců. V jednom rozhovoru jste mluvil podobně.
Po tátovi jsem úplně nezdědil jeho extrémní šikovnost, ale tu touhu ano. V ústeckém bytě, kde rodiče dodnes žijí, je třeba lustr, který sám dělal. Vyrobil i sklápěcí postele. To bylo tak: Byt nebyl velký, dva plus jedna. Se sestrou jsme spali na palandě, dokonce jsme měli týdenní rozpis, kdo bude spát dole a kdo nahoře. Preference se měnily i s věkem, od jisté chvíle člověk ocenil víc soukromí, které skýtala spíš horní postel…

Jenže jak jsme vyrostli, přestěhovali jsme se do ložnice našich a vyvstal problém s místem. A tak táta vymyslel a vyrobil sklápěcí postele na zeď. A ještě – protože cvičil – dokázal ložnici přizpůsobit tak, že z ní měl domácí posilovnu s lavičkou na benchpress. Ke svým projektům mě tahal coby pomocníka a podržtašku, vždycky zvedal oči, když chtěl sikovky a já mu podal kombinačky…

Zpěvačka Marta Jandová.
Zpěvačka Marta Jandová se padesátky nebojí, oslavu plánuje i s rodinou v cizině

Chalupa, kterou jste před lety pořídili, je prý z 18. století.
Jde o bývalou faru z roku 1781. My jsme se ženou právě chtěli staré stavení. Tohle je autentický historický objekt, dost věcí jsem si udělal svépomocí, protože jsem na sebe chtěl taky být trochu pyšnej. Dělám i různé menší dodělávky, do věcí, jako je elektrika, se ovšem nepouštím. Je to starý dům, pořád pracuje, je totálně neekonomický. Člověka s termokamerou bych dovnitř asi nepustil.

Původně bylo stavení v hrozném stavu, ale co se dalo, třeba včetně terasových dlaždic nebo prken v podlaze, jsme zachránili – vyndali, očistili a vrátili zpátky. Okna jsou kopie původních. Při revitalizaci domu mi pomáhali kamarádi a makali na něm i řemeslníci. Sám bych to nezvládl, respektive, kdybych to chtěl dělat sám, spolklo by mě to a nemohl bych se věnovat ničemu jinému.

A já musel vydělat peníze, aby se to mohlo dát dohromady, a samozřejmě i na živobytí. Občas jsem těm klukům z Moldávie říkal: Hoši, tohle nechte udělat mě! A oni, že tedy dobře. A já se pak babral s jednou zídkou, oni už měli dávno všechno hotový a smáli se pod fousy, plácali mě po ramenou a říkali, jo, máš to dobrý, Roman…

Roman Zach hostem pořadu 7 pádů Honzy Dědka:

Zdroj: Youtube

Rozumíte si i se dřevem? Tedy myslím – coby materiálem…
To se zase týká maringotky. Šestnáct let jezdíme na akci „Tatínci“, kde jsou maringotky – taková tuarežská vesnice. Neprozradím místo. Je to velká pecka a přivedlo nás to se ženou Andreou a dětmi k touze pořídit si vlastní maringotku, kde se bude svítit svíčkami a vařit na plynovém hořáku. Dělal jsem některé věci do interiéru, což pro mě byla výzva. Maringotka je zateplená a trochu jsme ji zútulnili. 

Taky už máme místo, kde bude stát. Zatím parkuje na zahradě chalupy, ale dovézt ji na místo určení bude samo o sobě dobrodružství, protože není na číslech. Možná bychom to mohli risknout na pankáče – za bezměsíčné noci. Ve vleku za traktorem bychom tam jeli dva dny… Taky se dá odvézt na valníku, ovšem oč míň je to zábavné, o to je to dražší. Jinak já si tu romantiku v maringotce užil i na zahradě, když byla prázdná. Prostě se tam zavřete, kolem je samota, ticho…

Roman Zach před svou vysněnou maringotkou.Roman Zach před svou vysněnou maringotkou.Zdroj: se souhlasem Romana Zacha

Máte nějakého pravého koníčka?
Typického koníčka vyloženě ne. Mým hobby je asi chalupa, nebo dokonce ta samota. V ní někdy vytvářím scénickou muziku. Zázemí mám právě na chalupě, kam odjíždím a kde vytahám kompy, mixák a kytary, které mám různě poschovávané po baráku. Naliju si víno, zapálím svíčky… Něco vytvořím, načež zase nástroje poschovávám, a je to.

Měl jste nějakou hudební průpravu?
To ne, ale je za tím zase trochu táta. Nemůžu říct, že by hrál na kytaru, ale jak má asi každý někde doma aspoň rozladěnou španělku, my ji měli taky. Nějak mi zkřížila cestu a táta řekl, dej to sem – a zahrál asi tři akordy. Úplně vidím, že to zase bude číst a říkat, že kecám, že jich uměl víc, ale podle mě kecá on…


Nahrává se anketa ...

Ještě dneska si ale živě vybavím, jak mu sedím na klíně a buším pravou rukou do strun a on levačkou mačká na hmatníku akordy. Později jsem se začal učit podle papíru a zpěvníku, jezdili jsme na vandry a já jsem miloval Kamelot, Samsona Lenka, Žalmana a Redla… Byl jsem až obsedantní, pořád jsem si písničky přetáčel v magneťáku na maxelkách, abych se ty riffy naučil úplně přesně.

Redl byl ďábel, měl to vždycky složitý, to byl tejden dřiny, než jsem ten riff chytil, abych se s ním mohl předvést. Celá moje kytarová snaha byla vlastně motivovaná tím, že jsem chtěl pokořit tátu. A s mojí muzikou se to má tak, že si něco nahrubo nahraju a potom pozvu kamarády-muzikanty, uděláme si večírek a oni to zahrají a natroubí, jak je potřeba.

A co ryby, když máte rád samotu a ticho?
Máme rádi vodu. Taky jsme si pořídili člun a doufáme, že se to spojí s tou maringotkou, která by měla stát právě u vody. Je tam sice zákaz rybaření, ale takový zákaz je vlastně podmínkou pravýho rybaření – abychom si aspoň něco chytili a večer upekli.

Jak dlouho už jezdíte do Podbořánek?
Chalupu máme už skoro dvacet let. Už jsem zmínil, že jde o bývalou faru, takže hned vedle je kostel svatého Jakuba Většího, který byl od války zavřený. Obec ale navštěvovali bývalí němečtí obyvatelé a na kostel udělali sbírku. Z ní se opravila střecha, hlavní loď a fasáda.

Nám bylo přesto líto, že zůstává zavřený, a tak jsme si od diecéze půjčili klíče a obnovili jsme tradici pouti, o níž nám řekla paní Kovářová, jediná zdejší rodačka, která už bohužel nežije. Kostel byl totiž dřív hlavním svatostánkem i pro lidi z okolních vesnic. Letos už je to šestnáctý rok, co chystáme svatojakubsko-anenskou pouť, která vychází na nějaký třetí víkend v červenci. Zase bude divadlo, pojede povoz, budou dílny, koncert…

Fotbal v Únějovicích

Fotbalisté z Únějovic pamatují na narozeniny Romana Zacha.Fotbalisté z Únějovic pamatují na narozeniny Romana Zacha.Zdroj: Deník/Robert BaborPři pátrání ve fotobance Deníku po fotografiích Romana Zacha jsem objevil pár fotek z jakéhosi vesnického fotbalu. Z obrázků bylo zřejmé, že jde rovněž o tradiční a oblíbenou akci, o které referuje i Domažlický deník. „To je zase z Únějovic, kde mají chalupu rodiče mé ženy Andrey,“ vysvětluje herec. „Teď je to smutná připomínka, protože tchán před pár týdny zemřel. Únějovice jsou na Chodsku a stará garda si tam chodí v neděli zakopat. A tchána Pepu kdysi napadlo, že bychom proti jejich gardě mohli postavit mužstvo herců a umělců. Chytlo se to a z přátelského utkání se stala tradice. Pak je vždycky ještě koncert, jde o největší společenskou akci, co se tam koná. Odteď už to bude memoriál Pepy Krále.

Jste tedy ve vsi podobný spiritus agens, jakým byl za vašeho dětství sídlištní soused Smil…
Jak jsme prostě získali tu faru, cítili jsme potřebu se nějak vesnici odvděčit. I kolem Velikonoc a Vánoc tam pořádáme koncerty a různé akce. Takhle zkrátka funguje setkávání lidí. Vzpomínám si, že začátky před osmnácti lety byly dost punkový, když na povozu za traktorem zpívala harmonikářka Jana Vébrová a přišlo asi čtyřicet lidí. Dneska jich přijdou třeba čtyři stovky, program je od odpoledne až do večera.

Náš osadní výbor pod vedením skvělé sousedky Blanky organizuje i užitečné akce – například se uklízí kolem rybníka, chlapi i ženské makají, vezme se víno a bábovky, kdo chce, přijde, kdo nemůže, nepřijde, není to organizované. Taky jsem si uvědomil že venkov je neustálá škola soužití. Lidé jsou různí, můžete se třeba pohádat, ale na vsi se nějak víc vzájemně potřebujete, takže se zase musíte usmířit – no nasral jsi mě, ale na zítra jsme domluvený, přijdeš mi pomoct na tu střechu, že jo…? 

Herec Václav Kopta s manželkou Simonou Vrbickou
Manželé Simona Vrbická a Václav Kopta: Prošli jsme si krizemi

Zanedlouho oslavíte padesátku. Chystáte něco většího?
Vzhledem k tomu – i když to zní jako klišé –, že mám svou práci rád skoro jako koníčka, nadělím si inscenaci, kterou mi tři roky nabízeli, abych v ní hrál. Pořád jsem váhal, ale nakonec jsem se rozhodl, že tu hru vezmu. A teď si ji sám zrežíruju a obsadím. Je to francouzská komediální hra Láska z mládí.

Ale že bych se s padesátkou najednou zbláznil do adrenalinu, motorek nebo sporťáků, to mi nehrozí. Ačkoli… mám starej mercedes kabrio. Má to sice sedačky i vzadu, ale jen dvoje dveře, a když jedeme na dovolenou, je to pro zadní spolucestující trochu peklo. A je fakt, že si asi i díky kabriu můžu myslet, že jsem furt kluk. Musím ale uznat, že v kabrioletech většinou vídám týpky v mém věku, co si myslí, že jsou kluci.

Roman Zach (*1973)

Pochází z Ústí nad Labem. Vystudoval Střední průmyslovou školu stavební v Děčíně, potom ale zamířil na DAMU. Školu nedokončil, avšak získal angažmá v pražském Činoherním klubu (1995–2004). Následovalo Národní divadlo (1996/1997), Dejvické divadlo a také Činoherní studio v jeho rodném Ústí nad Labem. V současné době je na volné noze, vidět jej můžeme především v Divadle Komediograf a divadle Studio DVA.

Roman Zach se pro širší publikum stal známým až po roce 2000, kdy vstoupil na televizní obrazovky. Hrál v Hodině tance a lásky v režii Viktora Polesného nebo Městě bez dechu v režii Ivana Pokorného. Mezi nejvyhledávanější herce ho však vynesla až role sukničkářského fotografa Kamila v seriálu TV Nova Redakce (2004). O rok později ztvárnil postavu doktora Michala Šebka v seriálu Ordinace v růžové zahradě. V roce 2017 začal účinkovat v seriálu Modrý kód, kde ztvárňuje ruského doktora MUDr. Romana Nikolajeva Vilkina (Rasputin).

Roman Zach také skládá hudbu pro divadlo i film. Je autorem hudby k filmu Skins, Vaterland – lovecký deník, k inscenacím Národního divadla, divadla Komedie, Činoherního studia v Ústí nad Labem, ale i Staatstheater Darmstadt či Schauspiel Köln. Jako autor hudby se podílel i na projektu režiséra Dušana Pařízka na mezinárodním divadelním festivalu Salzburger Festspiele. Roman Zach je ženatý, má syna Prokopa (je rovněž hercem) a dceru Agátu.

Facebook Deník Styl je tu pro každého.Facebook Deník Styl je tu pro každého.Zdroj: Deník/Denisa Lottmannová