Umělec, doba a morálka

Je ještě vůbec možné reflektovat vlastní postavení umělce ve společnosti? Zajímá se společnost o své umělce? Umění má neustále vytvářet aktivní tlak do veřejného prostoru, a nejen zjevnou a předpokládanou formou viditelné politické a sociální angažovanosti. Neboť smyslem umění je umět ve společnosti, v lidech vyvolávat porozumění svému vlastnímu obrazu.

Přesto však, anebo právě proto, je nezbytné mít už v kontextu zrodu umění na vědomí i skutečnost, která zdánlivě popírá či oddaluje schopnost být uměním aktivně konfrontačním.

Na korýtka nám nesahejte. Čeká nás „Nekulova drahota“?

Tou skutečností je nepopiratelný fenomén, že umění je či musí být oddělitelné od morálky i od dobových etických nezbytností. Dokonce tak je (mělo by být) nezávislé i na politických názorech a postojích samotného umělce. Nutně tak dochází ke specifickému konfliktu, zda lze soudit etické gesto z estetického hlediska a naopak. Nastávají tak situace, kdy například síla morálního soucitu, chcete-li rozhořčení, může snadno zneužívat svůj společenský tlak vůči estetickým účinkům uměleckého díla, kdy je estetický vjem – a nejde v něm jen o explicitní cit pro krásu či dokonalost vnitřního řádu světa, nebo o dobro, pravdu apod., ale i o schopnost nečekanosti, kritického myšlení, experimentu – napadán. Napadán, a nejen z většinové, laické společnosti, ale – i když z odlišného kontextu – zevnitř vlastního pole.

David Jíří
je výtvarný umělec

Kdy je zpochybňován nedostatkem či ztrátou společenské vzájemnosti, která pak víceméně spěje k vlastnímu vyprázdnění, a to až na okraj sebestředné dekorativní samoúčelnosti. Tento střet není ničím novým, je historicky neustále mokvající, nezhojenou ranou, kdy trendy, dobová témata a tendence tuto ránu vždy patřičně rozdírají a přisolují.

Je tedy dobový kontext měřítkem smyslu umění? Kdy i etický „bič“ nad umělcem je často rafinovaně skrytou účelovou hrou, jež ho sice angažovaně, avšak většinou prvoplánově strhává do společensky mravoučných a didakticky závazných norem a chce tak po něm veřejně slyšet většinový verdikt. Chce po něm přiznání ve formě vzájemné společenské úmluvy, chce po něm nevyčlenění, odhození jeho jedinečnosti ve prospěch zviditelněné kolektivní identity. Navíc je snadno v celé paměti umění i doložitelné, že umění v blízkosti takto eticky nabitého pole chřadne a nemůže přežít jinak než jako karikatura sebe sama.

FEJETON: Vlak blbství a beznaděje

Jsem tedy přesvědčen, že inspirativní umělec je umělcem právě navzdory většinové společnosti, neboť pro umělce stále platí – a to i přes všechny dobové politické manýry, líbivé trendy, sociální konstrukce apod. –, že jeho přijetí a akceptace jsou možné jen za podmínky vyloučení. Neboť lze, a to zcela nepochybně, být „čistě“ pouze umělcem, což není stav, ale proces, a přitom současně zjitřeně cítit dějinné souvislosti či lidskou bolest.

Zdroj: DeníkA to vše při vědomí, že je potřeba odhodit cokoliv, co svádí či nutí k virtuozitě nebo efektu, když se na něj utočí, když slábne a podporuje, když sílí. Autenticita umělce tedy nespočívá v tom, jak si mnozí kolektivisté vždy v různých politických vlnách rádi vsugerovávají, že je to nějaké elitářské postavení jedince. Nikoliv, umělcova původnost – a nemusí ani vždy korespondovat s takzvanou originalitou – je mix nestabilních procesů mezi vnitřním a vnějším, který nemá nikdy jistotu pevných, předem daných jistot, a to nepochybně i v rámci intersubjektivity. Intersubjektivity, která udržuje či napomáhá, jak zcela nepodlehnout děsu prázdnoty či beznadějné samotě.

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.