Kliknutím zvětšíteJe to dlouhá známost. Proměnlivá. Obsahuje obdiv, úctu, údiv, zklamání i soucit. Miloše Zemana znám od srpna roku 1989. Čekala jsem na něj ve vrátnici České televize, kam dorazil jako host Hospodářského zápisníku.
Z pořadu byl malér, protože prognostik Zeman v něm hovořil o uvadající ekonomice socialistického Československa. Jinými slovy zopakoval to, co dříve publikoval v Technickém magazínu a co ho po listopadové revoluci katapultovalo na letenské pódium, odkud s ostatními osobnostmi sametového převratu promlouval k davům.
Prognostik
Později jsem za ním přišla do Prognostického ústavu jako externí spolupracovnice slovenského týdeníku Slobodný piatok. Psala jsem o zajímavých lidech z této Komárkovy líhně.
Před volbami v červnu 1992 mi řekl: „Já mám rád protivníky, s nimiž stojí za to bojovat, tzn. ty, kteří jsou momentálně na vrcholu moci, kteří ale zároveň nevědí, že před nimi už je pouze cesta z kopce dolů. Pokud se zabýváte kopáním do soupeřů, kteří leží na dně propasti, chováte se jako hyena, ne jako lev. Není nic trapnějšího než hyena, která si namlouvá, že je lvem. Přesně tak se chová dnešní vedoucí politická garnitura.“
V Prognostickém ústavu pracoval i Miloslav Ransdorf, který v kooptovaném Federálním shromáždění sdílel se Zemanem poslaneckou roli, byť v komunistickém triku. Na jeho konto uvedl:
„Miloš Zeman je osamělý běžec, autor stimulujících provokací. Už v předlistopadové době byly proslulé jeho prognostické úterky, pořádané Vědeckotechnickou společností. Zemanova formulační invence je ovšem slabou i silnou stránkou. Schopnost v dokonalé zkratce vystihnout podstatu problému ho někdy totiž vede k neuváženým výrokům, jako byl kupříkladu slavný bonmot z léta 1989, že naše země je co do úrovně vzdělanosti až za Nepálem. Jinak ovšem cokoliv řekne, je hodno zamyšlení. Navíc je schopen vnímat argumenty druhé strany, což je předpokladem k produktivnímu dialogu. Je také výborný řídící pracovník, jak momentálně prokazuje ve své funkci předsedy Výboru pro plán a rozpočet Sněmovny národů Federálního shromáždění.“
Dívat se vzhůru
Tehdy mi Zeman možná jako první novinářce také prozradil, kde čerpá energii: „Po pravdě řečeno jsem se v těžkých životních chvílích více než k dívkám a prognostickým studiím uchyloval k procházkám lesem, ať už v zimě na běžkách či v létěs knihou v ruce. Jedna má přítelkyně mě naučila cosi, co vám bude připadat pošetilé až šamanské, a sice brát si sílu ze stromů. V Brdech je jedna obrovská bříza. Kdyžk ní po hřebenech dorazíte postranní pěšinkou, obejmete ji a zahledíte se do její mocné koruny, zjistíte, že tento strom tu už stojí mnoho let a musel leccos překonat. Přesto z něho vyrostl krásný vysoký strom, žádný plevel nebo křoví. A když to vydržel strom, měl by to člověk vydržet také. Musíte ale umět ten strom obejmout, přitisknout se a dívat se nahoru do koruny, ne dolů do křoví.“
Miloš Zeman hleděl od vstupu do politiky jen vzhůru.
V čele ČSSD a vlády
V čele sociální demokracie, kterou převzal jako šestiprocentní stranu, kráčel pomalu k vítězství. V roce 1996 získal 26 procent, o dva roky později už 32. Stal se premiérem a díky opoziční smlouvě s ODS vládl čtyři roky. Ministr kultury v Zemanově kabinetu Pavel Dostál mi k tomuto období sdělil: „Za ty čtyři roky jsem obědval padesátkrát, možná stokrát, se Zemanem a Klausem, a neměl jsem pocit, že by na něj byl činěn nějaký nátlak. Vždy se jednalo o věcných problémech a docházelo ke sporům, ale nebyl jsem nikdy svědkem, že by ODS dělala Zemanovi personální politiku. To by totiž kvůli své ješitnosti nesnesl.“
A jako přítel zhodnotil i jeho klady a zápory: „Na misce vah má na té negativní to, co má spousta mužských, a u něj je to ještě zdvojnásobeno, ale na té pozitivní je odpovědnost, skvělá rétorika, umění managementu a hlavně absolutní nezkorumpovatelnost.“
Na Vysočině
Po premiérské misi se Miloš Zeman plánovaně stáhl do ústraní na Vysočinu. A chtěl se monumentálně vrátit jako prezident v roce 2003. To mu nevyšlo, protože podcenil své protivníky v ČSSD.
Z okouzlujícího bonmotisty a úspěšného premiéra se stal mstitelem. V té době to ovšem nebylo tolik znát, protože si teprve lízal rány a byl zdánlivě smířený s rolí důchodce dlícího v tvrzi v Novém Veselí. Tehdy se naše rodiny začaly přátelit. Potykali jsme si, jeho dcera Kateřina a můj syn Ondřej jsou od sebe pár měsíců, trávili jsme spolu dovolené, dokonce i Silvestra. Vše se zlomilo v okamžiku, kdy začal zrát plán jeho návratu do politiky, který podmínil zavedením přímé prezidentské volby.
Hradní mise
Ryzí intelektuál, zábavný společník, znalec historiea literatury se proměnilv lovce jdoucího za kořistí hlava nehlava. Už nemyslel na nic jiného než na svůj comeback a pomstu zrádcům, kteří zhatili jeho zvolení prezidentem poslanci a senátory. Nejprve založil Stranu práv občanů, která sice v roce 2010 ve volbách neuspěla, ale zařídila nevýhru Jiřího Paroubka. Cesta na Pražský hrad byla otevřená. Miloše Zemana se chopil Miroslav Šloufa později jeho učedníci Vratislav Mynář a Martin Nejedlý. To byla chvíle, kdy jsem odmítla Zemanovu nabídku stát se jeho mediální poradkyní a tiskovou mluvčí.
Lidé, kterými se obklopil,a pomstychtivé rysy jeho povahy namíchaly koktejl, který přestával být pitelný. Po triumfálním vítězství v první prezidentské volbě roku 2013, kdy díky svému řečnickému umění a podpásovým úderům v kampani zdecimoval Karla Schwarzenberga, se Miloš Zeman vydal cestou bez přidané hodnoty. Rozbíjel, dělil, provokoval, ponižoval. Zachutnala mu moc, kterou používal pro své často nízké cíle, nikoli ve prospěch občanů.
Měl přitom mnoho es v rukávu, na nichž mohl stavět svůj odkaz. Byl například nadšeným přívržencem federalizované Evropy. „Na rozdíl od Václava Klause jsem eurofederalista. Lisabonská smlouva maximálně zakládá slabou konfederaci, osobně bych šel ještě dál. Jsem rád, že EU směřuje k jednotné zahraniční politice, ale myslím, že by měla mít i svého ministra obrany,“ řekl mi v rozhovoru pro Deníkv prosinci 2009.“ Odsuzoval mafiánské pijavice na státních zakázkách. „Mně vůbec nevadí, když jsou tady bohatí lidé, pokud jde o lidi baťovského typu. Vadí mi, když jsou bohatí, protože si nakradli. Z toho důvodu jsem dlouholetým příznivcem zákona o prokázání původu příjmu a majetku,“ uvedl tamtéž.
Nadšeně propagoval sociální stát skandinávského typu. „Levice vždy stála na straně obyčejných lidí a rozšiřování jejich práv. Bojovala za obecné volební právo či možnost žen účastnit se voleb. Naopak pravice tato práva oklešťovala, třeba majetkovým cenzem,“ pravil na zakládajícím shromáždění Strany práv občanů 17. října 2009.
Roztržka
Nic z toho nepozvedl jako zástavu svého prezidentského mandátu, který obhájili v roce 2018. V kritických novinářích viděl nepřátele, stejně jako v premiéru Sobotkovi, který byl na jeho seznamu zrádců.
Koneckonců na černou listinu jsem se dostala i já, jak přiblížil kolega Miroslav Korecký: „Miloš Zeman naděloval. Vyjmenoval nejméně objektivní novinářev českých médiích: Mitrofanova a Koukala v Právu, Kamberského a Zvěřinuv Lidových novinách, Perknerovou v Deníku, Taberyho v Respektu, Honzejka v Hospodářských novinách. Z MF DNES nezmínil nikoho, což považujeme za velkou újmu a nespravedlnost. Ale když už jsme takový polibek smrtiz Hradu dostali, rádi bychom z něj něco vyrejžovali. Třeba nějakou státní zakázku v Lánech, tedy jestli z Lán po náletu kamarádů Vratislava Mynáře ještě něco zbylo.“
Tento komentář zmiňuji schválně, protože odhaluje pozadí Zemanova druhého období, v němž si ho zcela zprivatizovali vedoucí Kanceláře prezidenta republiky Vratislav Mynář a poradce Martin Nejedlý. Pro dokreslení situace připojuji redakční zkušenost. Deník měl s Milošem Zemanem domluvený pravidelný lednový rozhovor k výročí jeho zvolení, který jsem s ním vedla. V roce 2017 mi Mynář sdělil, že ho bude prezident poskytovat dál, ale jinému redaktorovi.
Vydavatelství VLM podobný nátlak odmítlo a od té doby jsme žádný rozhovor s prezidentem nepublikovali. Ani při jeho duelu s Jiřím Drahošem, kdy vyšla na vymezeném místě pro druhého finalistu prázdná strana.
Zemanovo odcházení
Miloš Zeman fyzicky chřadla jeho okolí se utrhlo ze řetězu. Smutnou kapitolou byla prezidentova hospitalizace v říjnu 2021 a záměrné mlčení Pražského hradu.
Slova Miloše Zemana, která mi řekl před 30 lety, nabývají v tomto kontextu až prorocký význam: „Já jsem optimistický, co se týká hodnocení zdravého rozumu našich lidí. Držím se výroku Abrahama Lincolna, který jednou řekl, že na určitou dobu můžete celý národ přesvědčit o lži, na trvalou dobu můžete část národa přesvědčit o lži, ale nikdy nemůžete celý národ přesvědčit o lži na trvalou dobu.A v tom je kořen mého optimismu.“
Lékaři dali prezidenta zázračně dohromady, byť se z něj stal kvůli neuropatii doživotní vozíčkář. Po sněmovních volbách, v nichž zvítězila pětikoalice, však uhranutí politické scény hradním matadorem skončilo. Politolog v premiérské roli Petr Fiala dokázal Zemana zkrotit. Ten jmenoval všechny jím navržené ministry včetně šéfa diplomacie Jana Lipavského. Po ruské agresi na Ukrajinu, kterou původně bagatelizoval a označoval za nelogickou, naštěstí okamžitě otočila Putinovu šílenou válku odsoudil. V tomto směru jednal ve shodě s vládou.
Poslední prohry
Letos Zeman prohrál podruhé, když jeho favorit Andrej Babiš neuspěl v prezidentské volbě. Zvítězil Petr Pavel, muž, jenž se od Zemana liší snad ve všem. Dosluhující prezident tak učinil už jediný zavrženíhodný akt, když dal milost lánskému správcia Mynářovu podřízenému Miloši Balákovi, jehož poslal soud za ovlivnění veřejné zakázky na tři roky do vězení. Kdeže jsou Zemanovy věty o mafiánských praktikách a přísavkách na státních penězích! Ztraceny v hradních komnatách. Budoucího předsedu Ústavního soudu přes svůj původní záměr už Zeman nejmenoval.
Místo v historii
Miloš Zeman je nepřehlédnutelnou osobností polistopadové éry. Držel mnoho let v ruce pero, jímž se psaly dějiny. K tomu, aby v nich zakotvil jako velký státník, nechybělo moc. Přemohli ho však jeho špatné vlastnostia chybně vybraní rádci. Z Hradu odchází muž, jehož si víc budeme pamatovat jako prezidenta s virózou u korunovačních klenotů, Putinova a Si Ťin-pchingova obdivovatele, vulgárního provokatéra než jako prvního mezi rovnými, který šel často proti proudu, uměl pojmenovat věci pravým jménem a dosáhl většiny svých politických cílů.
33
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
