O čem tak vlastně smysluplně psát, co už tisíckrát někde v mediích, ať tištěných, tak na různých net sítích neproběhlo, chvilkově zazářilo, ustrnulo a pak se navždy někam zase hluboko propadlo?

O politice? Hmm, obecně očekávatelné téma, ať už o té světové, či domácí. Navíc přeci každý ví, jak to chodí, občas sem tam nějaké to překvapení, kdy se například propadnou finanční trhy, kdy zakniknou bankovní domy, aby jiné vznikly. K tomu tedy chytré i hloupé teze (odborné i amatérské) o kapitalistickém, neoliberálním prostředí. Kdy se každý snaží převážit čtenáře na svou názorovou stranu. Někdo za státní granty, někdo jen ve své sociální bublině. Pak tedy neutuchající lokální války, ale i války hrozící přerůst do světových. Z toho, sice logicky a nutně, denně vyplývající úvahy, komentáře, ale hlavně strach a úzkost a kde tak opět bují milióny fake news, které ředí skutečnou tvář zabíjení po stovkách ve dne i v noci.

Martin Vopěnka
Zasloužená nula

Co takhle psát o environmentální krizi, smutku, žalu, kdy si hned přepnu klávesnici na zelenou barvu, abych se nestyděl za neodbornou diskusi, ale každému to pěkně nandal i tím, že si třeba rychleji přeložím odborný text ze zahraničních odborných zdrojů? Ne?! No jasně že ne, neboť opravdu nejsem klimatolog, ani praktikující aktivista, nebo člen mnohých neziskových organizací, spolků. Jsem jen obyčejný jedinec, vzdělán v jiném oboru, který se stará, když jsme u té přírody, o „svých“ 28 druhů dřevin, které přeci jen také vyprodukovávají pro náš svět potřebný kyslík a jsou i domovem pro stovky organismů atd. Jo jo je to můj, přiznávám, individuálně zaměřený vztah v našem neoliberálním socio – ekonomickém systému.

Ano, jsem totiž přesvědčen, ve svých 66 letech, že ono „já“ má přes veškeré negativa, počínaje narcismem, egoismem apod. smysl. Větší než ono „dobro“ v kolektivistickém alibistickém duchu, kde bují pokrytectví, závist, přikryté ušlechtilými úmysly.

David Jíří
je výtvarný umělec

Co tedy raději naskočit na vděčné téma současnosti, jako genderová otázka, feminismus, nebinární společnosti atd.? Smůla, nemohu, zase bych jen žvanil a vyhledával všude po světě něco, co už jiní vzdělanci definovali a tak jen trapně aplikoval do zdejšího prostředí. To že se za to někdo nestydí a získává dokonce i prostředky na různá kolokvia, workshopy, je jiná věc. Jistě je ale nezbytné i naší neuvědomělou, většinovou společnost mentálně aktivovat, o tom absolutně nepochybuji, ale pléduji za vlastní názory, ne jen ty přežvýkané a ty dokonce vydávat za své. Problém však rovněž je, že všechny ty zaujaté přednášky, texty atd., jdou opět jen do úzké vzdělanostní sféry, která už ví, či aspoň tuší. Či-li je to dost (zcela) neproduktivní, neefektivní. Co mi tedy zbývá?

Aleksi Šedo.
Pustíme se do bádání

Psát o mém oboru, tedy umění. To však zajímá jen nepatrné promile většiny naší společnosti, i když si tato většina paradoxně dělá mnohdy nárok na kvalitativní soudy. Nedělám si iluze. Mám tedy zkusit psát o uměleckém vysokém školství, kde jsem působil více jak dvacet let, aniž bych byl ihned označen nálepkou ok boomer apod. Jsem přeci jen starší, bílý, heterosexuální muž a trochu známý umělec. Ano, byl jsem vysokoškolský profesor na dvou vysokých uměleckých školách v Čechách (nyní ještě na Slovensku) a mnozí mí studenti jsou už rovněž vysokoškolští pedagogové.

Mohu tedy zkusit něco říci o vztahu pedagoga a studenta, studentky? Nemohu. Proč? Jsem snad zbabělec, který se bojí vyslovit svůj kritický názor, aby si neuškodil? No, to asi pro mne přeci jen tolik neplatí, neboť jsem ve veřejném prostoru sdělil mnohé své úvahy. Tak tedy proč ne znovu?

Zdroj: DeníkNo například si, bez ohledu na čas, myslím, že pedagog (muž i žena, prostě pedagogická bytost), musí umět být nejen empatický, ale i úměrně kriticky, bez ohledu na pohlaví svých studentu, studentek a dalších studujících bytostí. Vysokoškolský pedagog, pedagožka na uměleckých školách není a nesmí být jen jejich jakýmsi pohodlným servisem, entitou bez názoru, tedy pouhou služebnou, podřízenou silou. Progresivní kritika totiž vyplývá z jeho zkušenosti a vzdělávaní (nikdy nekončící), nevyrůstá tudíž z jakési domnělé autoritářské role. To je absolutní, i když dnes často zástupně vzývaný nesmysl, tupý pseudoargument. Nedej bůh, že byste někoho označil, že nemá talent, nebo že je studijně líný apod. No a stačí toto říci a jste out, označen za machistického neoliberálního konzervativce, hlupce, který už ničemu nerozumí a ještě někoho ponižuje, vyčleňuje.

Danila Kovářová
Člověk v čase rušení (nejen) pošt

Za svůj pedagogický věk jsem měl procentuálně mnohem více studentek a to z mnoha zemí světa a nikdy mne nenapadlo je kriticky hodnotit jinak než jejich spolustudenty, muže. Byli si vždy všichni rovni a stávali se z nás také postupně kolegové, kteří si mohou „beztrestně“ říci i nepříjemné věci a to vždy z očí do očí, bez etických komisí, které dnes tak rády vznikají. Prostě jsme měli v sobě vybudovávanou vzájemnou důvěru a respekt a ta nám všem pak vracela naší uměleckou sebedůvěru. Nefalšovanou, bez pseudokonstrukcí a rádoby správných trendů. Šlo nám vždy o umění, aniž by se tím vytrácela lidskost.

A když už jsem závěrem u té lidskosti, pak samozřejmě zůstává otevřená situace z AI, tento příběh na poli umění už silně rezonuje i znervózňuje. Názor na to mám, ale asi jindy.

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.