Děti se učí zbytečnosti

Končí prázdniny a děti a studenti se vrátí do škol. A zase začne být aktuální otázka, kterou si kladu už asi 30 let – nemělo by se konečně přistoupit k radikální reformě našeho školství?

Hlavní problém je podle mě v základním stupni. Jsem přesvědčen, že se děti na základní škole učí nejméně z 50 procent zbytečnosti (absurdní podrobnosti ze zeměpisu, dějepisu, přírodopisu, větné rozbory, apod.). Daleko více času by se mělo věnovat kvalitní výuce moderní historie, povšechnému přehledu o fungování světa kolem nás, finanční, právní a občanské gramotnosti, kulturních, náboženských a filosofických principech naší civilizace, atd.

Máme se bát covidu?

Zásadně důležitá je výuka cizích jazyků. Angličtina, s níž by se mělo začít už v předškolním věku, by měla být samozřejmostí, jak je tomu již nyní v řadě nejrozvinutějších zemí. Výuka druhého cizího jazyka by podle mého názoru neměla být povinná pro všechny, ale měla by být jako nepovinná silně doporučována všem, kteří plánují studium na středních a potom vysokých školách.

V prvních třech ročnících bych zrušil přísné známkování. Myslím, že je škodlivé srážet sebevědomí malých dětí tím, že už od začátku spadnou mezi „čtyřkaře“. Podobný, dětem přátelštější školní systém funguje v řadě jiných zemí, ze kterých bychom si měli vzít příklad.

Na středních školách je podle mě problémů méně. Ale i tam bych se přimlouval za jeden radikální krok – zrušil bych maturity. Při ukončení střední školy by stačilo závěrečné vysvědčení, případně doplněné přehledem výsledků ze všech ročníků.

Nevím, jak si poradit s problémy vysokých škol. Dnešní desetiprocentní špička studentů je skvělá, ale spodní polovina na trochu náročnější vysokoškolské studium prostě nestačí. Na vysokých školách studuje několikanásobně víc studentů než za mých časů. Protože se ale v populaci nepřibylo těch nejschopnějších, musí být výsledek takový, jaký je. Několik let vysokoškolského studia u takovýchto studentů asi nějaký pozitivní význam má, ale cena za to je příliš vysoká (finanční náklady, čas a úsilí pedagogů, které by bylo lépe věnovat intenzivnější péči o ty opravdu kvalitní studenty).

Kdo chce, hledá způsoby. Kdo nechce, viní Ukrajince

Myslím, že ten neuspokojivý stav hodně souvisí i s tím, jak často a špatně je personálně obsazováno vedení ministerstva školství. Ukázkovým případem bylo před několika týdny dění po rezignaci ministra Gazdíka. Jeho místo zaujal člověk, který neměl doposud se školstvím vůbec nic společného. Jeho jedinou kvalifikací bylo, že byl členem „správné“ politické strany.

Zdroj: DeníkV dávných dobách komunistického režimu jsme si říkali, že „až se to otočí“, budou ministerské a další vysoké pozice obsazovány odborníky, a ne majiteli „rudé knížky“. Teď je to ale snad ještě horší - stranická legitimace je to úplně nejdůležitější, a to i v případě, že dotyčná koaliční strana má třeba jen pár stovek členů. V tom nynějším případě byl k dispozici vynikající kandidát, první náměstek odstupujícího ministra, Robert Plaga. Ale neměl tu správnou stranickou legitimaci… V minulosti ale byly i horší případy – když se ministerstva školství zmocnily některé ministrany, které už dnes snad ani neexistují, byli vyházeni snad všichni významní úředníci a nahrazeni stranickými „kádry“.

Nechápu, jak se ministerské, manažersky velmi náročné a velmi slušně placené funkce mohou ujímat lidé bez jakékoli dosavadní znalosti příslušného resortu? Že si na to vůbec troufnou? Někteří přátelé mi říkají, že je to tak v pořádku, že hlavní úlohou ministra je hlídat ve vládě priority jeho politické strany a že ten ministr vlastně ani nemusí nic dělat, protože na to má náměstky a další úředníky. Nějak se s tím nemohu smířit…