Už je pozdě. Dávno bylo pozdě. Osud zámečku v Srlíně na Bernarticku, ze kterého zbyla ruina, je zpečetěn. Čeká ho demolice. Podle starosty městyse Bernartice Pavla Souhrady je zbourání nevyhnutelné. „Je mi to strašně líto. Už není jiná cesta než ho zbourat, aby zbytky objektu nebyly nebezpečné pro okolí. Obnova zámečku už nepřipadá v úvahu, to se mělo dělat před padesáti lety," vysvětluje starosta.

Představu o budoucnosti areálu, který obec koupila v roce 2009 včetně téměř pěti hektarů pozemků od Panství Bechyně za 151 tisíc korun, má. „Využijeme zadní stěnu, která ho oddělí od okolí a prostor jakoby uzavře," upřesnil. Doplnil, že místo by mělo mít využití v letních měsících k posezením či sportování.

Na zámeček a jeho minulost zavzpomínali místní senioři Vladimír Souhrada, Josef Růžek a František Kolář. Z vyprávění předků si vybavují, že zámeček postavili jezuité ze sousedních Opařan. Podle dostupných informací to bylo roku 1734. Fungoval tu pivovar. Když objekt vlastnili Paarové, byly tu zase kanceláře bechyňské lesní správy a byty jejích pracovníků.

K této době si Josef Růžek, kterému letos bude osmdesát let, vybavuje slova otce či babičky. „Každé ráno kočí zapřáhl koně do kočáru a jel do Stádlce pro správce," vzpomíná na vyprávění.

Rod Paarů koupil zámeček, jak se muži domnívají, někdy v 19. století. Po druhé světové válce o něj přišel. Areál začal sloužit zemědělským účelům jako sklad obilí. Hospodařil tu státní podnik, který se zabýval nákupem zemědělských plodin. Nejprve šlo o ten se sídlem v Milevsku, pak v Písku. Písecký výkup v Srlíně skončil v roce 1977 a objekt převzalo družstvo.

Josef Růžek, který pracoval v družstvu, si vzpomíná na to, že střecha zámečku byla v tomto období původní. „Tašky tuplovky, na kterých rostl mech, pod ním hnily. Výkup Písek, který tu hospodařil od roku 1960, nechal navést novou krytinu na celou budovu, aby je vyměnil. Jenomže mezitím, co byly na dvoře tašky složené, se dostavělo první betonové silo v Záhoří a najednou zjistili, že mají kapacitu na skladování obilí v Záhoří, která jim stačí," popisuje Josef Růžek a doplňuje, že nové tašky nakonec skončily v Čížové.

I to potvrzuje fakt, že se do obnovy zámečku peníze nedávaly. Výjimkou nebyla ani následující doba, třeba osmdesátá léta. „Od roku 1982 nebo 83 byl objekt prázdný," poznamenává Josef Růžek.

Připomíná, že osud zámečku mohl být úplně jiný, kdyby… „V době, kdy jsme jako družstvo zámeček převzali od výkupu, měl o něj eminentní zájem podnik z Ústní nad Labem. Chtěl tu udělat rekreační zařízení. Dával si jedinou podmínku – přístup k potoku. Předseda národního výboru Čihák tlačil na to, abychom to prodali," vypráví pamětník Josef Růžek. Naopak Jiří Kalina z družstva byl proti. Říkal, že družstvo bude sklepy, které jsou v areálu zámečku, potřebovat na uskladnění brambor. Jak se ukázalo záhy, za několik let, vyskladňování brambor bylo velmi finančně náročné. Zájem podniku o koupi objektu mezitím ustal. „Už nikdy se žádný zájemce neobjevil," podotýká Josef Růžek, který se na ruinu zámečku dívá z okna kuchyně svého domu.

Nejstarší obyvatel Srlína, letos osmaosmdesátiletý Vladimír Souhrada, se ve vzpomínkách na zámeček vrátil do dětství. „Na nádvoří se hrálo divadlo. Chodil jsem se tam dívat jako malý kluk a dělat tam lumpárny," vypráví a poté ukazuje na fotografii, kde je mu už osmnáct let a je sám ochotník. Tehdy se ale hrálo, jak dokládá fotografie, už v hospodě.

PAMĚTNÍCI. O vzpomínky na zámeček, kde byl původně pivovar, se podělili (zleva) Vladimír Souhrada, Josef Růžek a František Kolář.
A jak tenkrát zámeček vypadal? Byty byly podle něj perfektní, trávník upravený, stromy prořezané… Radost pohledět.

František Kolář připojuje, že každý schod na zámečku byl z jednoho kusu dubového dřeva.

Po revoluci se zámeček vrátil Paarům, to už byl ale v katastrofálním stavu, který se nesnažili nijak změnit. Stejně tak Josef Šťáva z Panství Bechyně. Dnes vlastní nemovitost městys Bernartice. Hlavním důvodem, proč se ke koupi zastupitelé rozhodli, bylo to, že v areálu se nachází domeček, kde se místní lidé scházejí.

Jak připomínají tři oslovení pamětníci, obec areál nekoupila celý. Část vlastní potomci rodiny Zákosteleckých, která při letním požáru v roce 1947 přišla o své tehdejší stavení. Od státu pak dostala část zámku a také pozemky.

Areál se za poslední roky proměnil. Sbor dobrovolných hasičů Srlín tu odpracoval mnoho brigádnických hodin, kdy například odstranil zřícený krov se zbytky střešní krytiny.