Při práci v jedné z píseckých lékáren se setkáváte s mnoha lidmi a jejich problémy. Co vám osobně tato práce přináší?
Nikdy jsem si nedovedla představit práci v kanceláři bez lidí. Čím jsem starší, tím lépe vím, že práce ve zdravotnictví je pro mne ta pravá. Jsem ráda, když můžu někomu pomoci, potěšit, poradit. Není lepší odměna, než když se k vám vrátí pacient s tím, že mu vaše rada či doporučení pomohly. Někdy je ale nejdůležitější člověka vyslechnout a dát mu pocítit, že ho někdo poslouchá a snaží se mu rozumět. Takže co mi práce s lidmi přináší? Spoustu různých setkání, příběhů, osudů a tak dále.
Již dlouhá léta se i se svým manželem věnujete vedení jednoho z píseckých skautských středisek. Má dnes skautské hnutí šanci obstát v konkurenci mnoha zajímavých kroužků a jiných lákavých volnočasových aktivit pro děti?
Zde platí ono příslovečné „Nikdy neříkej nikdy!" Když v prosinci roku 1989 můj manžel s několika přáteli začal obnovovat Junáka v Písku, čekala jsem našeho druhého syna a říkala si, že jeden blázen v rodině stačí. Pak se ale narodily dcery, dorostly do školního věku a bylo třeba vedoucí pro děvčata.
A tak od roku 1999 vedu v našem středisku dívčí oddíl. Konkurence kroužků je opravdu veliká, ale skauting není kroužek – je to spíše možnost setkávání dětí a dospělých, kteří vyznávají podobné hodnoty.
Snažíme se děti vést k úctě jednoho ke druhému, úctě ke svým rodičům i představeným a především k úctě k Nejvyšší Pravdě a Lásce – tzn. k Bohu. Rodiče, kteří zapisují své děti do našeho střediska Gáhál, na začátku souhlasí s tím, že dávají své dítě do křesťanského oddílu, kde skautská výchova probíhá v souladu s křesťanskými principy. Vztah k přírodě je pak už samozřejmým vyústěním našich činností.
Jakým způsobem může skauting přispět k rozvoji dnešních dětí
a mládeže?
V dnešní přetechnizované době je důležité, aby děti dokázaly odložit tablety a mobilní telefony, a dvě hodiny týdně si hrály nebo něco tvořily bez této techniky.
Snažíme se dětem ukázat jiné slavení svátků, než mohou vidět v televizi nebo supermarketech. S děvčaty vyrábíme adventní věnce, před Vánocemi pečeme perníčky, čteme si příběhy o různých světcích, jako je např. sv. František, patron skautů, sv. Mikuláš, atd. Během dvoutýdenního letního skautského tábora žijí děti jenom v přírodě pod stany, bez elektřiny a všech vymožeností dnešní doby.
Jste píseckou rodačkou, v Písku či blízkém okolí žijete celý život. Jak pohlížíte na vývoj našeho města v posledních dvaceti letech?
Kromě pěti let, kdy jsem studovala farmaceutickou fakultu University Karlovy
v Hradci Králové, jsem Písek nikdy neopustila. A jsem tomu ráda. Písek vždycky byl moc příjemné město pro život i výchovu dětí. Za posledních 20 let udělal obrovský přerod k lepšímu. Z oprýskaného města se stal doslova výstavní skříní jižních Čech. Jsem na své rodné město opravdu pyšná.
Na závěr trochu osobnější otázka. S vaším manželem žijete v dlouholetém harmonickém manželství. Máte nějaký recept pro mladé manželské dvojice, jak na to?
Recept na šťastné manželství neexistuje. S úsměvem říkám, že k tomu, abychom byli spolu opravdu šťastní, nám paradoxně pomohlo pár velmi nepříjemných životních zkušeností. Naučily nás, že život je důležitější a je třeba si vážit každé společné chvíle, kterou jsme dostali
a hezky si ji užít.
Od chvíle, kdy jsme si před téměř 30 lety slíbili lásku, úctu a věrnost, už nejsme já
a ty, ale MY. Tolerance, pochopení druhého a odpouštění – to nejsou otřepané fráze, ale realita každého dne. Je třeba si každý den ukázat, jak se máme stále rádi. Vždyť život je tak krátký.
Medailonek Václavy Bočkové: Narodila se v Písku, vystudovala farmaceutickou fakultu UK v Hradci Králové. Je vdaná, s manželem vychovala dva syny (lékaře) a dvě dcery (studentky medicíny a filozofické fakulty). Pracuje jako lékárnice od roku 1989. Od roku 1999 vede skautky a světlušky ve středisku Gáhál. Aktivně působí v ekumenickém společenství žen.
Václava Bočková předává štafetu Martinu Bělemu, kazateli Církve bratrské.