Poprvé se setkali v práci. „Líbil se mi od první chvíle, ale říkala jsem si, že je tady jen na chvíli a navíc neměl v té době mezi kolegy zrovna pověst slušňáka. Říkala jsem si, že nemá význam dělat si naděje, že by nebylo moc rozumné si s ním něco začínat. Pak ale uplynulo pár týdnů a byl z nás šťastný pár," vzpomíná Martina na začátky vztahu.

Výhodou pro oba od začátku bylo, že nemuseli řešit jazykovou bariéru. „Problémy s komunikací jsme moc neměli. Já jsem francouzsky uměla poměrně dobře, jen jsem se potřebovala trochu rozmluvit a zvyknout si na neustálou komunikaci v cizím jazyce. Zezačátku se mi třeba stávalo, že jsem se vzbudila a začala na něj mluvit česky. Až když divně koukal, tak jsem si uvědomila, že mi asi nerozumí," vypráví Martina.

Dřív měl Xavier v Písku víc francouzských kolegů, se kterými dvojice trávila především večery. „Často jsme se scházeli a podnikali něco společně. Někdo třeba připravil večeři nebo pohoštění. Dneska už tu mám kolegů méně, tak se i noční život trochu zklidnil. O to víc se ale bavíme s českými kolegy a kamarády Martiny, což mi pomáhá zlepšovat češtinu. Na začátku jsem znal jen sprostá slova, ale postupně si rozšiřuji slovník," uvádí Xavier. Noční život v Čechách přivítal. „Ve Francii je nemyslitelné jít si sednout na celý večer do baru, pokud nejste milionář. Tady drinky nestojí skoro nic v porovnání s Francií," doplňuje.

Největší problém, tedy kromě toho, že Xavierovi v Čechách chybí jeho rodina, zažívají oba s kuchyní toho druhého. Martina stále bojuje s francouzským stolováním. „Vždycky jsem dbala na to, abych nevečeřela moc pozdě. Bála jsem se, že se potom tloustne, a tak jsem večer jedla jen něco lehkého," popisuje Martina s tím, že Francouzi to mají úplně jinak. „Často čekají, až se doma sejde celá rodina a až tak v osm hodin večer usedají ke stolu. Diskutují a baví se o tom, jaký měl kdo den, a během toho se na stole vystřídá několik předkrmů. Když už je normální smrtelník docela dost plný, servíruje se hlavní chod. Když už si pak myslím, že asi prasknu a nic víc už se do mě nevejde, přijde čas na dezert, kterému nejde odolat," podotýká Martina.

Večeře je pro Francouze zkrátka hlavní jídlo dne. „Typický Francouz by radši chodil pěšky, ani auto by si nekoupil, ale hlavně aby se mohl dobře najíst," žertuje Xavier.

Tomu naopak zpočátku vůbec nechutnala česká kuchyně. „Trvalo mi docela dlouho, než jsem si zvykl. Dneska, když jedeme na oběd k Martiným rodičům, mi ale vždycky chutná, dokonce i omáčky a knedlíky," říká Xavier.

I přesto, že spolu česko – francouzský pár nejen žije, ale i pracuje, takzvanou ponorkou netrpí. „Trávíme v práci poměrně hodně času a občas se za celý den ani nepotkáme. Xavier je hodně pracovně vytížený a vrací se domů až pozdě večer. Občas si až říkám, že domů chodí jak do hotelu. Jen se najíst, umýt a vyspat," směje se Martina. „Proto jsme rádi za každou chvilku, kdy můžeme být spolu," dodává.

Pracovní nasazení vidí Martina také jako odlišné u obou národů. „Xavier pracuje tvrdě, vrací se domů pozdě a někdy jde do práce i o víkendu. Když se ho zeptám, proč to dělá i přesto, že ostatní čeští kolegové to v pět hodin zabalí a jdou domů, řekne mi, že to chce v práci někam dotáhnout, a tak se snaží dělat víc, než se po něm chce," shrnula Martina na závěr.