Říkám si: Má cenu ještě vůbec do lesa chodit? A s pochybnostmi sobě vlastními se v neděli pozdě odpoledne vydávám se psem do lesa na procházku. Co kdybych přecejen něco našla. Beru si svůj oblíbený malý košík. Já vím, všichni chodí ráno a dopoledne, ale právě proto je v lese odpoledne ten správný klid. A navíc to tak mám skoro odjakživa.

Jen v dětství jsme chodívali s tátou i brzy ráno. Když byl houbový rok, přinesli jsme plné tašky  a šli hned zpátky pro další houbovou nadílku. Jednou jsme se vraceli s nadějí, že neseme ten nejlepší úlovek, jaký jsme jen mohli v lese objevit. Sliny se nám sbíhaly na jazyku a nemohli jsme se dočkat, až máma náš nález schválí. Na syrovinky byla totiž odbornice ona. Po jejím verdiktu jsme museli představu na smaženou lahůdku na másle se solí a kmínem zahnat a celý nález jsme zase vrátili do lesa. Nebylo to daleko, les obklopoval dům, kde jsme bydleli. Od té doby voňavou syrovinku s bílým mlékem poznám stoprocentně, ale pořád jsou bohužel stále víc vzácnější. Když k nám na vesnici v houbovém roce přijela babička z Prahy, nemohla se nabažit masáků neboli růžovek a nechápala, proč je nikdo z domorodců nesbírá, a tím mi rozšířila sběratelné druhy hub o další. Nedávno jsem slyšela, že se jimi dvakrát za sebou nějaká rodina otrávila – ale přišli na to v obou případech naštěstí „pět minut před dvanáctou". Zachránilo je „vypumpování žaludku". První otrávení jim nestačilo, chuť na masáky byla větší než strach. Jedna z růžovek se jim prý nějak nezdála, dali ji stranou, ale babička ji nakonec do smaženice nakrájela.

Určitě pamatujete na rok 2014 – hřiby rostly doslova všude a křemenáče taky. Nač se sbírat s jinými houbami, když se tyhle nevešly ani do košíku. Ale rok poté nebyla   v lese skoro ani prašivka.  A v takových případech i ti opatrnější houbaři jsou v pokušení experimentovat. A co pak ti, co rádi experimentují pořád. „Vezmeme to jako vzoreček a doma se podíváme do atlasu," říká v takových případech vždycky přítel a strká všelijaké různobarevné „prašivky" do košíku. Jeho sběratelský sortiment je o hodně širší než můj. Přesto vždycky sem tam nějakou hodně podezřelou houbu z jídelníčku vyřadím. Jinak to ale bylo s takovými hnědočernými až černými trumpetkami, které rostou v trsech   pohromadě často i na větší ploše. Věděla jsem od jedné známé mykoložky, že stročky jsou vynikající houby, které patří mezi ty vzácnější, ale už jsem si nepamatovala, jak vypadají. Teď už vím, jsou to hnědočerné trumpetky – jako miniaturní trouby od historických gramofonů. Už několik let patří do našeho jídelníčku a o tom, jak jsou úžasné, informujeme každého, kdo má houby na talíři rád.

A co jsem si přinesla z lesa v neděli večer? Hříbky, křemenáče, klouzky, lišky, lišáky, holubinky, bedlu a stročky.   

I vám přeji houbařské štěstí!

Co mám nejradši? Houbové rizoto

Potřebujeme: 2 velké hrsti sušených hub, půl kila rýže, trochu oleje, 1 cibuli, 3 mrkve, čtvrt velkého celeru, hrášek, kari, sůl, 1 kostku masoxu.
Postup: Houby zalijeme vodou, osolíme  a uvaříme. V pekáči na oleji osmažíme cibuli, přidáme zeleninu a hrášek, orestujeme a přidáme rýži, kari, sůl, houby a promícháme. Zalijeme čtvrt litrem vývaru z masoxu a vodou, přiklopíme  a dáme do trouby. Jednou až dvakrát vše při dušení promícháme a podle potřeby trochu podlijeme vodou.